Statek místo paneláku

„Je to starý statek u rybníka, docela zastrčený. Když ho nebudete moci najít, jsem na telefonu,“ ujistila mě Šárka Velká, že ji ve Vrbčanech najdu. Bylo to velice příjemné setkání. Už samotný vstup klasickými vraty jako by vtáhnul člověka do „jiného světa“.

Jak k tomu člověk přijde, že bydlí na statku?
To je dlouhá rodová historie, bylo by to na delší povídání. Jako malá jsem sem jezdila s ostatními dětmi z naší rodiny k babičce na prázdniny. Ze všech mně to asi nejvíc přirostlo k srdci, takže když se před dvěma lety rozhodovalo, co a jak s tím dál, tak jsem ráda kývla na to, že statek bude náš. Je to neúměrné břemeno, protože ty hospodářské budovy už nemůžou sloužit původnímu účelu. Možná, jestli děti jednou budou chtít chovat koně nebo jiná zvířata, se využijí.

Stěhovali jste se už s malou Anežkou?
Ano. Bydleli jsme s manželem a miminkem v Praze na Pankráci, sem jsme jezdili na víkendy. Nějak nám ta dvoukolejnost nevyhovovala. Vždy se v neděli ve čtyři sbalit a vyrážet, to mě docela ničilo. I psychicky je to náročné, protože si člověk ani nepamatuje, kde co má. Mám radši jednu domácnost než dvě. Byla jsem vděčná manželovi, který je rodilý Pražák, že souhlasil, abychom sem šli natrvalo. Nelitujeme, i když je na jedné straně znát, že je venkov v našem státě svým způsobem odstavený na druhou kolej. Tady je plus, že tu jezdí autobus a vláček motoráček. Ale jsou vesničky okolo, kde není nic a kde se bez auta neobejdete.

Po městě se vám nestýská?
V určité životní fázi je dobré ve městě být, protože tam máte blízko kulturu, kontakty, zkrátka všechno. Ale neznamená to, že by se člověk na vesnici vyděloval. Když jsou děti hodně malé, do roka, tak je fakt, že je stejně s nimi člověk pořád doma.

Ale Anežka už je teď větší, takže jsme třeba před časem byli na vernisáži výstavy. Bereme ji s sebou, kam to jde. Jenom je proti Praze změna v tom, že nejezdíme hromadnou dopravou, ale musí se jezdit víc individuálně. Člověk si musí ujasnit, jakou má prioritu. Vždycky je to jeho volba.

V našem případě je to relativně zdravé prostředí a klidné bydlení. Na rozdíl od velkoměsta, kde je někdy člověk přesycený společenskými kontakty, tak tady jich není tolik, ale je to tu daleko méně anonymní. Někdo tvrdí, že si lidi koukají do talíře. Ale to odvisí od toho, jak dalece si nechám do talíře nahlédnout. Snažím se jednat s lidmi pozitivně, tak, jak bych si přála, aby oni jednali se mnou.

Jak tohle prostředí vnímá dvouletá Anežka?
Anežka je tady spokojená. Není ustrašená, pustí se sama na štafle, žebřík, až trnu. Jednoznačně je vidět, že je v přirozeném kontaktu s přírodou. Je to pro ni už součást života. Ví, že mrkev se nenakoupí jen v obchodě, ale že to roste tamhle na políčku. Myslím si, že má cenu, když děti vidí, že není všechno jen naservírované. Jak říkají Angličané „the hands on experience“, kdy opravdu má možnost si vlastníma rukama všechno osahat a vyzkoušet. Vnímá to tady ráda a intenzivně.

Stali se z vás „zemědělci“?
Pěstujeme zeleninu a ovoce přírodním stylem, s tím, že na zahrádce nechceme žádnou chemii. Potíž je v tom, že plevel roste desetkrát rychleji než zelenina, takže pokud se člověk nechce ‚uplít‘ nebo ‚ukopat‘ motyčkou, tak si k tomu musí stanovit nějakou hranici.

Na jaře jsme natěšení, jak koupíme semínka, a potom si říkáme: ‚Jééé, zase musíme plít…‘ Ale tohle všechno k tomu patří. Vážím si lidí, kteří se nebojí začínat znovu, i když si jejich vrstevníci klepou na čelo, že je pozdě něco měnit.

Jde vůbec při všech úpravách, které si starší stavení žádá, vyjít s penězi?
My jsme zatím docela skromní. Nechtěli jsme se zadlužovat, chtěli jsme si vše postupně upravovat. Postupujeme méně efektivní cestou, ale nejsme pod tlakem. Někdy mi dochází elán, už nemám takové nadšení jako na začátku, ale moje priorita je udržet si hezké pevné vztahy. ‚Materiální‘ k tomu bude dřív nebo později přidáno. Možná to pramení z toho, že si člověk nezakládal rodinu ve dvaceti, ale až po třicítce, takže to vidí všechno trochu jinak. Prostě se učíme vycházet s tím, co máme.

Do školky a školy budete muset dceru zřejmě vozit…
Ano, školka a školka jsou odsud ve vesnici dva kilometry. Bereme to tak, že člověk vždycky musel někam dojíždět, děti také. V dnešní době je doprovod už víceméně nutností, ať jedete dvě stanice metrem nebo po silnici do vedlejší vesnice.

Za nákupy také musíte jezdit?
Je tady vesnický koloniál, velké nákupy jedeme udělat jednou za týden jednou za čtrnáct dní do velkého obchodu. Dá se to, když si rozmyslíte, co na ten týden potřebujete. Je pravda, že jsem tvor živelnější, takže to plánování není moje silná stránka. Když jsem bydlela kdysi v Praze čtyři, tak jsem říkala jedu nakoupit do města, což znamenalo do centra, teď říkám totéž. Nějaký zápor? Že se tady v obchodě musí zamlouvat chleba. Vyřešila jsem to tak, že jsem si koupila domácí pekárnu a peču ho sama.

 

12.3.2009 5:44 | autor: Monika Langrová
Více o tématu: dětiovoceškolkavrstevníci

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist