Štěpánka ve 14. týdnu těhotenství: Vše o mé rakovině

Spousta lidí se mě ptá, jak jsem přišla na to, že mám rakovinu prsu, a jak jsem to všechno zvládala. Tak vám to všechno povím. Asi to nebude veselé čtení. Nevím, jestli se to všechno vejde do jednoho článku, asi vůbec se nedostanu k maminkovským novinkám. Uvidíme. Začalo to takhle:
foto: ateliér rodinné fotografie Fotoprome.cz

Poprvé jsem si našla bulku asi rok před tím, než mi rakovinu potvrdili. Když jsem se objednala na gynekologii a řekla svému bývalému doktorovi, že chci ihned poslat na mamograf, protože i on ví, že babička měla rakovinu prsu, tak na mě začal ječet jak smyslů zbavený, že si sama nebudu určovat diagnózu. Koukala jsem na něho jako opařená, poslala ho slušně někam a už jsem k němu nikdy více nešla. Můj nový lékař mi udělal ihned sono. Něco se mu nelíbilo, tam mě hned poslal na mamograf. Zaplať pánbůh to byla jenom cysta. Asi po roce jsem si zase nahmatala bulku. Myslela jsem, že je to zase cysta a neřešila to. Jenže bulka strašně rychle rostla, a když jsem to řekla kamarádovi Jarouškovi, tak mi řekl, že ať si nezahrávám a okamžitě se objednám k doktorovi. On sám tenkrát měl za sebou onkologické onemocnění a byl se mnou vlastně po celou dobu nemoci. Jaroušek byl úplně první, kdo se to dozvěděl. Byl se mnou, když mi doktor řekl tu hroznou zprávu: "Máte rakovinu."

Pak se to dozvěděla Lenka po telefonu, a když se vrátil Pepíček z práce, musela jsem to říct i jemu. Vzal to dobře a řekl mi, že spolu to zvládneme a že mě nepřestane milovat. Ještě než jsem se nechala ostříhat a podstoupila chemoterapie, tak jsem jela za babičkou do nemocnice. Věděla jsem, že kdyby mě viděla bez vlasů, hned by jí bylo jasné, co se děje. Nemohla jsem jí přidělávat starosti. Návštěva v nemocnici byla strašná, chtělo se mi brečet hned, když jsem ji viděla. Ale kvůli ní jsem musela být silná. Nádor jí tlačil na oko, takže to neměla na svém místě, ale na straně. Pořád mě hladila a vzpomínala, jaká jsem byla, když jsem byla malá, jak jsem nechtěla chodit na maliny a jak jsem byla drzá na dědu. Co bych teď dala za to, kdybych s ní na ty maliny mohla jít! Bylo to naposledy, co jsem ji viděla. V den, kdy jsem podstoupila ablaci, tak umřela!

Nejhorší bylo říct to mamince. Pamatuji si, jako by to bylo včera. Přijeli jsme s Pepíčkem do Sedla. Bylo horko. Seděli jsme na zahradě a Pepíček mi říkal, musíš jí to říct, musí to vědět, má na to právo. Věděla jsem, že má pravdu, ale nechtěla jsem jí tak ublížit! Vždyť měla svoji maminku v nemocnici a teď já! Vidím, jak je šťastná, že tam jsme. Pořád nosí něco na stůl a ptá se nás, co je nového. Kdyby Pepíček neřekl: "Musíme Vám něco říct", tak bych asi nikdy nenašla odvahu.

Maminka se rozzářila štěstím: "Čekáte rodinu?"
Já: „Maminko, nečekáme. Mám rakovinu prsu."
Maminka se slzami v očích: "Nene, ty ne, to není pravda!"
"Maminečko, já to zvládnu!"
"Proč ty?! Já chci být raději nemocná, ne ty!!"
Bylo to strašný, seděli jsme na zahradě v objetí a brečeli a brečeli.

Pak jsem šla k Lence a poprosila ji, jestli by mi vzala strojkem vlasy. Věděla jsem, že mi začnou padat, až budu plešatá, a nechci, aby to byl šok! Vypadalo to docela dobře. : -)

Následovaly chemoterapie. Bylo mi strašně, nic horšího jsem do té doby nezažila. Ty stavy se nedají popsat. Kdo to nezažil, si vůbec nedovede představit, jak hrozně člověku je. Chvíli zima, potom horko, pořád zvracení, člověk je nateklý a bolí ho úplně každá kost v těle. Do dnešního dne, když jdu na onkologii na kontrolu, tak tam nemůžu jít na wc, protože tam cítím chemoterapii a chce se mi zvracet.

Těhulka LIVE!

Využívá nadstandardní program lékařské péče Materna II.

Na každou chemoterapii mě doprovázel Jaroušek. Počkal, až mi to dokape, a odvezl mě domů, kde mě uložil, počkal, než usnu, a odešel. Nikdy mě nelitoval a ani já jeho. Byli jsme si navzájem oporou a dodávali si tolik potřebnou energii. Díky Jarouškovi jsem to bravurně zvládla.

Měla jsem uměle vyvolaný přechod, hlavně proto, aby mi nepracovaly vaječníky. Dávali mi tamoxifen, každý měsíc jsem chodila na injekci do břicha, abych neměla menstruaci. Takže ještě k tomu jsem prožívala stavy jako u přechodu, jen o pár let dřív. Jednu chvíli jsem Pepíčka milovala a o hodinu později jsem nedokázala pochopit, proč se mnou je, když jsem přibrala 20 kg, přijdu o prso a už jsem pomalu začala ztrácet vlasy. Seděla jsem v obýváku, myslím, že tenkrát jsem měla za sebou druhou chemoterapii, prohrábla si vlasy a zůstaly mi v ruce. Zkusila jsem to znovu a znovu a s každým zataháním mi zůstala hrst vlasů v ruce. Vzala jsem telefon a volala Pepíčkovi.

"Už je to tady, začínají mi padat vlasy."
"Lásko, vydrž, až přijedu domů, tak to oholím."
Se slzami v očích "Je to tady!"
"Lásko, vydrž! Za chvíli jsem doma."

Věděla jsem, že to přijde, ale asi jsem na to nebyla dostatečně připravená. Pepíček přijel asi do hodiny, dal mi pusu a za ruku mě vedl do koupelny. Sedla jsem si na vanu. Pepíček vzal strojek a začal mě stříhat, už jsem měla lysiny. Tak vzal holítko a oholil mi hlavu. Pepíček měl vlasy vždy braný strojkem asi na 8-10 mm a ten den si kvůli mně oholil hlavu žiletkou, abychom vypadali stejně. Bylo to od něho hezký gesto, udělal mi radost, přeci jenom jsem se cítila líp, když byl taky dohola. Pak už mi dovolil se podívat do zrcadla!

Vypadala jsem strašně! Jako ze Star Treku! Ten pohled do zrcadla – svezla jsem se po zdi na podlahu a začala brečet. To, co jsem viděla, to jsem nebyla já! Nateklá hlava, kruhy pod očima, bez jiskry v očích a plešatá! Pepíček mi slíbával slzy a pořád dokola opakoval:"Miluju tě, miluju tě, my to zvládneme!" Přestala jsem se litovat a brečet, řekla si, že budu bojovat, že můžu být ráda, že žiju!

Tak takhle nějak to začalo, příští úterý budu pokračovat :-)

Mějte se všichni krásně a buďte na sebe hodní.


Zprávy z ordinace:

Štěpánka absolvovala v ordinaci Canadian Medical Care tzv. screening v prvním trimestru, kterým se testuje riziko na Downův, Edwardsův a Pattaův syndrom. Výsledky testu neprokázaly zvýšené riziko těchto genetických vad. Z ultrazvuku se dá navíc již nyní usuzovat na pohlaví miminek. Vypadá to, že dvojčátka jsou dvojvaječná a obě pohlaví jsou v maminčině bříšku zastoupena rovnoměrně. V ordinaci se také mluvilo o křečích, které se mohou v průběhu těhotenství objevit a Štěpánka s nimi již udělala nepříjemnou zkušenost. Pomoci by mělo magnézium, pokud nezabere, další variantou je kalcium.


Štěpánka právě prožila 13. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

Chcete dostávat každý týden obrázek zobrazující přesně váš týden těhotenství s podrobným popisem, jak se vaše miminko vyvíjí? A k tomu spousty praktických informací souvisejících s aktuálním týdnem vašeho těhotenství? Je to jednoduché. Zaregistrujte se zde a je to. Každý týden vám ve schránce přistane Zpravodaj Babywebu šitý na míru vašemu týdnu gravidity!


Naše těhulka LIVE! Štěpánka užívá Femibion. Přečtěte si více o kyselině listové.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené