Toníček je můj postgraduál...

...říká herečka a moderátorka Tereza Kostková. „Mateřská intuice je neskutečně silný fenomén, jen mu věřit!“ říká herečka a moderátorka Tereza Kostková. Při výchově svého syna se řídí zásadou, že pro dítě to nejdůležitější je radostná matka.
foto: krist

Myslíte si jako herečka, že je v pořádku, když se o mateřství mluví jako o „roli matky“?
„Ale ano. Všichni jsme nositeli celé řady rolí v životě. A slovo ‚role‘ skutečně neberme jako synonymum k ‚přetvářce‘. Já si ‚roli‘ představuji jako způsob chování, typický pro určité sobě se podobající situace. Konkrétně: trochu jinak se chováme v pozici dcery, v pozici manželky, jinak milenky, současně jsme třeba také studentkou, podřízenou, nadřízenou… to je spousta rolí, které se nás všechny v tom kterém životním období týkají současně. Představuji si to tak, že jsem to pořád já, jen daná okolnost a situace některé projevy mého chování, jednání potlačí a jiné podpoří, nebo zkrátka vyžaduje. Je tedy úplně v pořádku mluvit o ‚roli matky‘. S rolí jevištní to není o moc jiné. Jen to v divadle dělám profesně a vědomě. V životě přirozeně, často nevědomky. V divadle je mým pánem režisér, v životě život . A tak je to – alespoň u mne – jako se vším ostatním: někdy je ta má role matky lepší, někdy horší, někdy se na sebe zlobím, a někdy jsem ráda, jak jsem to či ono zvládla.“

Nedávno jste napsala, že váš současný cíl je vychovat z Toníčka slušného člověka. Jak?
„Vycházím z toho, co mě naučila moje maminka: jediným možným způsobem výchovy je vlastní vzor. Jak známo, děti jsou malé opičky. Napodobují všechno. Takže když dává rádo pusinku, dá se předpokládat, že to je to, co nejčastěji vidí. Pakliže používá vulgární výrazy na denním pořádku, je zřejmé, že se tak mluví doma (nechodí-li už do institucí, kde to pochytí od vrstevníků, mluvím teď o těch úplných drobečcích). Nic jiného než nápodoba tady nefunguje. Nemůžu tomu malému tvorečkovi říkat, nejez bonbóny a mít jich zároveň plnou pusu. Nebo cokoli jiného. Nekuř – a sám kouřit…a tak dále. To, že třeba nechci, aby opakovalo mé chyby, se dá vysvětlit v dospělosti, ale ne malému dítěti, které jde, kouká a opakuje. Pokouším se toho držet, takže vlastně vychovávám přitom i sebe. Člověk zjistí spoustu drobných nešvarů a nechce, aby je dítě dělalo. Takže se je nyní sama snažím dodatečně odnaučit. Je to pro mne vlastně takový postgraduál… V praxi s Toníčkem začínáme s úplnými základy slušnosti. Těší mě, že už umí poprosit, poděkovat, učíme se nevykřikovat a ukázat.“

Můžete dát maminkám nějakou osvědčenou radu?
„Jejda, to ne – já tu nejsem od toho, abych udílela rady. Jen se domnívám, že by se dětem měl nechat prostor k jejich vlastnímu vývoji a tempu, dovolit jim rozvinout to, co si přinesly na svět – nepředělávat, nenásilnit, jen inteligentně usměrňovat. Nesrovnávat s knihami a jinými dětmi, i když se tomu žádná úplně neubráníme – vím. Myslím, že mateřská intuice je neskutečně silný fenomén, jen mu věřit! Na druhou stranu – nehrát si na vševěda až do krajnosti. Setkala jsem se s rodiči, kteří si nechtěli připustit třeba drobný problém a odmítli odbornou lékařskou pomoc.“

Věříte tomu, že miminko už v bříšku vnímá, co se kolem něho děje?
„Bezesporu tomu věřím. Není jeden jediný logický důvod, proč by tomu tak nemělo být. I buněčná informace se nese a někde zapisuje. Čím je to potom blíž porodu, tím je vnímání intenzivnější. To ale neznamená, že by budoucí maminka nesměla ani plakat u filmu. Řekla bych, že negativní dopad může mít dlouhodobý stav, nikoli nálada. Těch je spousta a patří k životu těhotné i toho budoucího človíčka, kterého, myslím, jedině obohacují.“

Nebála jste se, že emoce, které prožíváte na jevišti, mohou mít na miminko vliv?
„Přiznám se, že jsem se v šestém měsíci už bála a hrála jsem velmi opatrně. Nepouštěla jsem si emoce tolik k tělu. Někdy nás naše profese unese, moc nás strhne, a to jsem už – tak nějak podvědomě – nechtěla. Hrála jsem roli, kdy na konci hry je má figura přítomna vraždě. Raději jsem to ukončila. Ale paradoxně jsem v sedmém měsíci zkoušela jedno z nejnáročnějších představení, Gazdinu robu. Ale zkoušela jsem jen první měsíc, kdy jsem absolvovala čtené a aranžovací zkoušky a kdy mi bylo jako mamince moc dobře. Byla jsem na jevišti mezi kamarády, kolegy, které mám ráda, režíroval to můj muž. Věděla jsem, že to je jakoby naposled a že pak budu mít pauzu, tak jsem si to užívala. Kolegové se o mě báli. Ale já cítila, že můžu, že je mi dobře. Zpívali jsme ty nádherné valašské písně s cimbálovkou. Toníček tuhle muziku miloval už v bříšku, když ji slyšel, vždycky sebou mlel. A měl ji rád i jako kojenec, když jsem si písničky korepetovala na představení. Vždycky byl úplně zticha a usmíval se. Což je další důkaz toho, že sedmiměsíční miminko v bříšku vnímá.“

Jak zvládáte při všech svých aktivitách, cestách, dodržovat režim dítěte?
„Prostě ho dodržujeme. Vůbec jsem si nepřipustila myšlenku ‚teď je ještě malý, začneme s tím později‘. Jednak máme svůj – jak se doporučuje – rituál a jednak se od začátku naučil, že tak třikrát čtyřikrát do měsíce ho ukládá má sestra – tedy jeho ‚teta Heli‘. Tím, že to tak bylo od začátku, bere to jako samozřejmost a lehce přijímá i drobné ‚rituální‘ odchylky v mém a sesterském ukládání.  A co se týká cestování, raději cestuji tak, abychom měli na uspávání vhodný čas. Aby pozdní příjezd neohrozil ‚vaničku‘a ‚kašičku‘ a tak dále… Je to všechno otázka organizace. Samozřejmě nejsem extrémista. Jsou situace, kdy to nejde. Ale taková výjimka dítě nerozhodí, když to jinak z devadesáti procent funguje.“

Rádi jezdíte vlakem. I sem do Poděbrad na divadelní festival jste cestovali dráhou...
„Naštěstí už za sebou máme období, kdy chtěl ve vlaku všechno prozkoumat. Teď už vydrží i sedět a pozorovat okolí, ale před dvěma třemi měsíci nechtěl sedět ani chvíli. Takže maximum jízdy byly tři hodiny a i tak jsem byla lehce vyřízená. Lezl úplně všude, po mně, po sedačkách. Seděl na zemi, sem tam mu upadl rohlík…znáte to. Já viděla všechny ty žloutenky… Ale i tak vřele doporučuji. Vážně. To je jen krátké období. Před tím ho vlak krásně uspával a teď už ho baví.“

Vypadáte, že vás Toníček dobíjí energií...
„Myslím si, že děti obecně dobíjejí energii. Vysloveně na ústa nepadám často. Jsem na zápřah zvyklá, vlastně mě baví. Ale únavu pochopitelně dobře znám – mívám krize okolo čtvrté odpoledne. Nesmím si v tu chvíli lehnout k Toníkovi na zem, kde si hraje nebo si s ním číst – to bych usnula. Jdeme ven, na písek, tancujeme, a to mne probere. Ideál je, když jdu spát večer s ním, nebo si to zorganizuji tak, že si s ním lehnu odpoledne, hodinka spánku bohatě stačí.

Vůbec je důležité umět si odpočinout. Názory, že má žena každou volnou chvilku uklízet, nebo co já vím co dělat, pokládám za klišé. Jistě, jsou dny, kdy to jinak nejde, ale když je ta možnost, má si máma odpočinout, zajít si na masáž, dopřát si cokoli, co ji občerství. Dítě potřebuje především spokojenou, odpočatou a usměvavou mámu.“


Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené