Vážná nemoc či ztráta dítěte

Otec dítěte je celou situací většinou zasažen také velmi silně, ale je důležité, aby pomáhal matce se ztrátou se vyrovnat. Někdy však ani on nedokáže pro silné pocity smutku a beznaděje matce účinně pomoci a efektivně fungovat.

Komplikovanější je situace, když se na matku zlobí, je vůči ní agresivní a ze ztráty dítěte ji obviňuje. Tím matčinu psychiku samozřejmě ještě zhoršuje.

Při smrti nebo závažné nemoci dítěte rodiče procházejí několika stadii vyrovnání se s touto událostí. Individuální rozdíly souvisí s osobnostními charakteristikami jedince, jeho osobní traumatickou zátěží z minulosti a dalšími faktory.

Reakce rodiny na sdělení závažné nemoci u dítěte prochází pěti stadii:

•  Stadium šoku – v tomto stadiu rodiče prožívají pocity zmatku a mohou reagovat nepřiměřeně, mají v sobě pocity chaosu.
•  Stadium popření nebo útěku ze situace – rodiče mají pocit, že to nemůže být pravda, že mají nemocné dítě, nevěří tomu, později hledají nějaký účinný lék na nemoc dítěte, alternativní postupy léčby, uchylují se k magickému myšlení.
•  Stadium zlosti, úzkostí a pocitů viny – v tomto stadiu hledají rodiče viníka, který může za vzniklou situaci, za nemoc či úmrtí dítěte. Typické je, že hledají vinu u druhých, nejčastěji u zdravotníků (něco určitě zanedbali) nebo druhého partnera. Objevují se i deprese, sebelítost, pocity prázdnoty, litování sebe i druhých a pocity viny (ty jsou přítomny u více než čtvrtiny rodičů)
•  Stadium rovnováhy – v tomto stadiu již dochází ke snižování pocitů úzkosti, depresivní prožívání již je méně intenzívní. Rodiče jsou již většinou schopni lépe a praktičtěji se zapojit do léčby svého dítěte
•  Stadium reorganizace – dochází k vyrovnání se s nemocí dítěte, rodiče již dokážou přijmout dítě takové, jaké je. Aktivně a konstruktivně se podílejí na léčbě.

Někdy však rodiče ustrnou ve třetím stadiu s přetrvávajícími pocity viny, smutku, zlosti a brání kvalitní léčbě dítěte. Tyto pocity mohou mít podíl na vzniku partnerské krize, zvláště pokud se partneři vzájemně obviňují ze vzniklé situace. Tato krize může bez odborné pomoci vést až k rozpadu rodiny.

Občas se objevuje vyhýbavé chování, kdy se rodiče vyhýbají všem věcem, místům a událostem, které jim mohou připomínat okolnosti onemocnění či úmrtí dítěte.

Se závažným postižením či smrtí se lépe vyrovnává rodina, která má alespoň jedno zdravé dítě a kde je kvalitní a fungující partnerský vztah.

Důležitá je pro matku i celou rodinu psychoterapeutická pomoc, která by měla být zahájena co nejdříve. Zpočátku formou krátkodobé krizové intervence, po které je vhodné zvážit, jak je traumatickou událostí zasažena celá rodina.

Pokud psychické potíže přetrvávají, zejména deprese, únavnost, pocity bezmoci a ztráty, je vhodné, aby následovala dlouhodobá psychoterapeutická pomoc. Buď rodině jako celku nebo jednotlivým jejím členům. Psychoterapeutická pomoc poskytnutá včas může zabránit dlouhodobým následkům prožitého traumatu.