Veronika: To druhé

TĚHULKA LIVE! VERONIKA Začnu hrozným klišé, které se objevuje snad v každém blogu nebo aspoň tématu pro diskuzi u většiny druhomatek: „Jedno dítě, žádné dítě.“ Vážně jsem se těšila a byla zvědavá, až tento výrok prověřím ve vlastní rodině. A…?

Po pěti týdnech musím říct, že já to vnímám jinak. Zatím (uvidíme, jak to budu vnímat třeba po pěti letech. :-)) Samozřejmě, že se se dvěma dětmi trochu změní rytmus domácnosti. Ale všechny situace se mi zdají tak známé. Přirozené. Miminko už jsem měla – mnohem míň vše řeším. Jsem sebejistější v utěšování, naplňování jeho potřeb, umím si najít čas. Batole jsem taky měla – vím, jak s ním mluvit, co ode mě očekává, jak vidí svět. Teď mám oboje – miminko i batole. A je to mnohem menší změna než ta, kterou jsem prožila před necelými třemi lety: ze stavu bezdětného do jednodětného.

Času mám teď paradoxně mnohem víc, než když se narodila Anit. Tenkrát jsem měla pocit, že vůbec nic nestíhám. Doteď si pamatuji, jak k nám na návštěvu přijela moje máma. Anit byly dva měsíce a já si naplánovala sadu úkolů, které díky mámině přítomnosti zvládnu splnit. Třeba vytřídit staré léky z lékárničky. Na to jsem potřebovala mámu! Teď se tomu směji. Zvládám pomalu balit (ano, stěhování už se nám blíží) a hlavně pročišťovat věci (zatím jsem vyházela spoustu bot a těším se, až se vrhnu na oblečení). Dokonce občas i uvařím (a tady by mělo zaznít obdivné „wau“ – aspoň od těch, co mě znají). O žehlení (další „wau“, prosím) a běžném úklidu domácnosti ani nemluvím.

A vlastně daleko víc než miminko řeším své batolátko. Anit je tak samostatná. Vyrostla mi před očima. Sama se obléká, krmí, hodně mi chce pomáhat. Povídá si se mnou. Zkoumá své emoce i emoce ostatních. Je najednou tak „dospělá“, že občas zapomenu, že jí ještě nejsou tři. Velmi rychle mi to připomene. Neříkám, že se naše domácnost obejde bez batolecích scén a pláče. Naopak. Teď je u nás rušno mnohem víc než dřív. Ale je to o nás – dospělých.

Různé „náročnější“ situace teď řeším s mnohem menší trpělivostí. Často jsem nesoustředěná. Mám na svou holčičku přehnané nároky. „Buď normální!“ Ujelo mi nedávno, když jsem nedokázala pochopit její hněv. Jenže pak jsem se zastyděla. Ona je normální. Normální batole, kterému do jeho výsostných vod přibylo další mládě. Mládě mladší. Závislejší. Rodiči TAKY milované. Tak jsem se jí omluvila. Vysvětlila své pocity. Ona mě objala a řekla, že mě má ráda. Dojalo mě to k slzám. A slíbila si, že se pokusím neříkat věty, o kterých bych nikdy nevěřila, že je svému dítěti někdy řeknu. Neopakovat stereotypy, které do mě vrylo 30 let mezi autoritativně smýšlejícími lidmi (kromě našich a pár dalších výjimek) a především naše školství (od emočního vydírání přes vyhrožování k trestům). Jenže. Jsem třívteřinový papiňák. Vím, že mi zase někdy ujede pusa. Naštěstí jsem dospělý třívteřinový papiňák – dospělý a vědomý. Takže těch situací snad bude míň a míň. A taky vím, že to Anitka pochopí, protože jí to zase vysvětlím.

Minulý týden jsem se poprvé vyvenčila. Díky Tomovi. Můj muž má šestý smysl na to, jak mě nenápadně přivést do situace, která mi udělá moc dobře. Po narození Anit mě poslal na bikram jógu. A ve čtvrtek – přesně v den Damíkových pětitýdenin – jsem na jeho popud zašla s Anit na hudebku. A bylo to skvostné. Nakojený Damián byl s Tomem doma a já si s dcerou užila dámskou jízdu se zpíváním a tančením. Úplně mě to nakoplo. Moje beruška radostně křepčila a já s ní! Takže si naše karaoke-disco brzo zopakuji, to je jasné.

Čtěte také:

Anit chodí třikrát týdně do školky. Vyzvednu ji s Damem po obědě. A jdeme na hřiště. Zbožňuji teplé počasí. Damíka si nakojím i přebalím (bezplenku zatím praktikuji jen uvnitř). Anitka řádí na prolézačkách. A pak jdeme domů. Den krásně uteče a užijeme si všichni tři. Má to jediný háček: Ze školky Anit už dvakrát po sobě donesla virózu, se kterou se prala skoro celá rodina (až na mě).

Bohužel to odnesl i Damík. Minulý víkend prosmrkal, pak se přidal kašel. Doktorka radila jen čekat, větrat, odsávat. Klasika. Nejančím z toho tak, jak bych asi vyváděla u prvního dítěte. Ale přeci jen je můj kojeneček ještě maličký. Napětí naštěstí s uzdravujícím se miminkem odešlo. Jen se teď vždy modlím, aby Anit zase něco nechytila. Protože zdraví je nejvíc! A když už jsem u toho: Damík se osypal a vypadá jak puberťák (kojenecké akné měla v měsíci i Anitka, takže jsem v klidu), zároveň s rýmou mu začalo hnisat i oko. Anitka si za posledních 14 dní spálila ruku, rozbila ret a koleno. Tolik naše úrazy a nemoci. Snad už jsme si to vybrali…

Tak ať jste zdraví.

Veru


70px_cmc_banner.jpgLékařskou péči Těhulce LIVE! poskytuje: CMC – soukromá klinika, která klade mimořádný důraz na nejvyšší kvalitu pediatrické péče. 

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist