Všechny děti mají právo vyrůstat v milující rodině

ROZHOVOR Barbora Jungerová je novinářka, spisovatelka, redaktorka, lektorka kurzů Baby Sings programu a EQ pro rodiče dětí do tří let věku. A především maminka tří dětí – adoptované patnáctileté dcery a dvou synů ve věku tři a jeden rok. S Bárou jsme si povídaly nejen o rozdílech mezi rodičovstvím náhradním a biologickým, ale hlavně o tom, s čím se jako matka úžasné, ale trochu „jiné“ dcery musí každodenně potýkat.

Pro adopci dítěte jste se s partnerem rozhodli už v době, kdy jste spolu chodili. Žádost jste si ale podali až po svatbě… Proč?
K samotné adopci, resp. i podání žádosti, mohlo dojít až po svatbě, neboť jakýsi zvláštní interní předpis (kterého se ale drží všichni jak nejvyššího zákona) nařizuje, že žadatelé musí být minimálně tři roky manželé. Jako by ta magická tříletá lhůta byla zárukou toho, že se manželství, a tudíž celá rodina nerozpadne. Znám několik případů, kdy se rodina rozpadla dokonce nedlouho po příchodu dítěte, bez ohledu na lhůtu, jakou trval vztah rodičů.

Proč jste zvolili právě adopci, a ne pěstounskou péči?
Hlavně proto, že imaginární strašák v podobě biologických rodičů, kteří pěstounům buší ve dne v noci na dveře, zafungoval bezvadně. Samozřejmě po letech a po zkušenostech, které máme, se dnes na náhradní rodičovství díváme jinak. Dokonce nastal moment, kdy jsme chtěli adopci změnit na pěstounskou péči, a sociální pracovnice nám na rovinu řekla, že nám dceru seberou… Dnes bychom se rozhodli jinak už jenom proto, že kdybychom měli dceru v pěstounské péči, bylo by povinností státu nás nějakým způsobem podpořit – když už nic jiného, tak finančně. Dcera potřebuje celodenní péči, nemůžu nastoupit do práce a manžel nese veškerou finanční tíhu sám. A to vážně není žádná legrace.

Vím, že jste museli bojovat se spoustou problémů a nepochopení kvůli tomu, že vaše dcera má tmavší barvu kůže než vy. Pro vás asi téma rasismu v České republice není jen teoretický pojem…
Ať se to české společnosti líbí nebo ne, jak silný rasismus touhle zemí vládne, jsem poznala teprve tehdy, když jsem se stala matkou „černého“ dítěte. Jsou chvíle, kdy je to úsměvné – například když mě lidé vidí s dcerou, okamžitě si myslí, že jsem si ji „upletla“ s cikánem. Ale jakmile vzal manžel dceru do práce, tak se ho kolegové ptali, zda má „exotickou“ manželku. Nebo když jsme zpočátku tvrdili, že manželův děda byl křovák a bohužel až na dceři se projevila barva pleti naplno. A lidé tomu věřili. Protože chtěli.

Jenže asi ne vždycky jsou reakce lidí k pousmání…
Máme například pravidelné zážitky z nakupování, kdy vstoupíme do obchodu a okamžitě se na nás zcela okatě nalepí místní ochranka, protože mám „černé“ dítě… A když přijdu pouze se svými bílými syny, tak si nás ani nevšimnou. Minule jsem měla hádavou náladu a ten pán z ochranky nám stál doslova za zády. To už jsem nevydržela a vyjela po něm na celý obchod: „Vážený pane, jsem pravidelným zákazníkem. Ta černá holka je MOJE dítě, nekrade, a tudíž nás nemusíte hlídat. Je zvláštní, že když přijdu jen s bílými syny, tak si nás ani nevšimnete. Takže bych vám byla velmi vděčná, kdybyste mi alespoň nedýchal na záda.“ Pán beze slova zmizel.

Ale to je jen kapka v moři. Tohle se prostě bude dít všude a pořád. Dcera nemá na čele napsáno „jsem dítě bílých rodičů“, což by ji svým způsobem ochránilo před podobnými incidenty. Na druhou stranu se ale ptám: proč? Vždyť leckterý hajzlík většinového etnika se v obchodě neštítí krást, jenže ten je pod ochranou své bílé kůže. Kdežto u dcery se automaticky předpokládá, že barva kůže ji předurčuje podle naší společnosti k jakémukoli kriminálnímu konání.

Na předsudky jste naráželi nejen u svého okolí, ale dostihly vás, možná trochu nečekaně, i v ordinacích odborníků, kde jste hledali pro dceru diagnózu.
Bohužel nejen laická, ale také tzv. odborná veřejnost má zcela jasno, jaké vlastnosti má každý člen toho „jiného etnika“. Přiznám se, že nevím, jestli se mi chce vracet a vzpomínat na ta léta obíhání odborníků, kteří vyšetření uzavřeli závěrem „to víte, to etnikum“ nebo měli v zásobě ještě další kouzelnou diagnózu, totiž „ústavní deprivace“, ovšem aniž by měli reálnou představu o tom, co to je a jak to vypadá v praxi. Stačí, když to shrnu tak, že jsme začali s honem na diagnózu po čtvrtém roce věku a tu správnou získali až v osmi letech…

Mám ale i velmi hezký zážitek z antropologie v Motole. Tehdy jsme tam absolvovali s dcerou vyšetření a sestřička během rozhovoru prohlásila směrem k manželovi: „Ona je vám tak podobná.“ Mysleli jsme si, že to myslí jako legraci. Rozdíl barvy kůže byl opravdu nepřehlédnutelný, mohli bychom točit společně reklamu na black&white. Sestřička viděla ty otazníky v našich očích a začala popisovat: „Ale podívejte se. Ten tvar lebky, postavení nosu v obličeji…“ Velmi nás potěšilo, že se našel někdo, kdo dokázal pominout ten ZÁSADNÍ rozdíl – barvu kůže – a pojal naši dceru z jiného úhlu pohledu. A hlavně dcera, která odmalička bojuje s tím, že je jiná než my, poslouchala jak Alenka v říši divů. A ještě dlouho si nechala doma (samozřejmě v upravené „laické“ verzi) popisovat, jak moc je vlastně tomu tátovi podobná.

Máte za sebou období dlouhého boje o diagnózu. Jak to u vás vypadá v současné době? Bojujete s pubertou?
Kombinace puberty s mentální retardací je přímo vražedná. Bohužel v naší zemi neexistuje odborník, který by si s dcerou věděl rady. Dávají od ní ruce pryč psychologové, psychiatři, středisko výchovné péče…, nikomu se nevejde do škatulky. Máme pocit, že jsme adoptovali „marťana“, bez ohledu na to, že je to dítě „jiného etnika“. Její problémy pramení nejen z jejího postižení, ale také z toho, že si po třech letech tzv. odborné péče v kojeneckém ústavu odnesla trvalé následky, které již nikdo nikdy nenapraví. Ústavní deprivace není jen mýtus z dob profesora Matějčka. Je to naprostá realita každodenního života mnohých náhradních rodičů.

Máš srovnání rodičovství náhradního a biologického. Jaký je v nich z tvého pohledu rozdíl?
Velký, a v podstatě žádný. Jiné je to v tom, že jsem oba kluky mohla začít poznávat od první vteřiny jejich života. Dcera k nám přišla ve třech letech jako „hotový člověk“. A přestože byla ve vývoji na úrovni maximálně jednoho roku, tak dohnat a napravit některé „mezery“ se nám již nepodařilo… a nikdy nepodaří. Tvrdím, že přijaté děti k nám přicházejí (bez ohledu na to, v kolika letech nebo měsících) s „kufry neznámého obsahu“. Je to jejich minulost, kterou se nám nepodaří nikdy zcela poznat a která na nás může (většinou zcela nečekaně) bafnout v různých, často velmi negativních formách – fobiích, negativním chování atd. Kdežto to bio-miminko přichází s „čistým štítem“.

Stejné je to v tom, že se jako všichni rodiče učíš za pochodu. Učíš se respektovat jejich individualitu, jejich dobré i špatné vlastnosti (a zrovna v tomto nevidím u žádného z našich dětí zásadní rozdíl – když je mám chuť přetrhnout, tak určitě všechny :-)), máš o ně strach, když jsou nemocní, když se pouští do věcí, o kterých víš, že by jim mohly ublížit. Těšíš se z maličkostí, pokroků, které dělají, z úspěchů které mají. Jednoduše je miluješ se vším všudy, i když to někdy není úplně snadné.

V souvislosti s náhradní rodinnou péčí existuje mnoho mýtů a nepochopení. Máš nějaký soukromý seznam nejčastěji kladených nejhloupějších otázek, které dostáváš?
Pár jich je. Kvůli nim jsem například odmítla vyplnit jeden z mnoha dotazníků, které mi do e-mailu chodí od studentů různých oborů, kteří se zaměřili na téma náhradní rodinná péče. Tady jsou:

VY JSTE NEMOHLI MÍT DĚTI A PAK SE TO NAKONEC PODAŘILO?
Ne, dceru jsme nejdříve adoptovali a potom jsme se teprve pokoušeli o své bio-děti.

TO UŽ NEŠLA VRÁTIT, KDYŽ JSTE ZJISTILI, ŽE JE POSTIŽENÁ?
Ne, bohužel záruční lhůta už vypršela! A ptáte se na tu naši rozbitou televizi nebo na NAŠI dceru?

A ŠLI BYSTE DO TOHO ZNOVU?
Já ani nevím, jestli bych ZNOVU zvolila tuto značku televize! Ptá se někdo biologických rodičů postižených dětí, zda by chtěli, aby se jim znovu narodily? My nepatříme k těm náhradním rodičům, kteří dobrovolně přijali postižené dítě. Ale dnes je to naše dcera, a ač je právě u ní ten rodičovský „kříž“ sakra těžký, dokud to půjde a budeme mít sílu, poneseme jej s manželem společně dál.

V poslední době hýbe světem náhradní rodinné péče „revoluce“. Zrušení kojeneckých ústavů, tzv. profesionalizace pěstounské péče. Jak vnímáš tyto chystané změny?
Chci jenom, aby se ti, co křičí PROTI, zamysleli nad tím, co se stane s miminkem, když se narodí do standardní rodiny. Od začátku se o něj stará zástup lidí – máma, táta, prarodiče, tetičky, strýčkové. Má pro sebe jednoho člověka čtyřiadvacet hodin denně. Pokaždé, když zapláče, je tu pro něj milující náruč mámy (nebo táty). Dítě v kojeneckém ústavu se může ukřičet a náruče se nedovolá. I kdyby se „tety“ snažily sebevíc, jejich náruč víc než dvě miminka nepojme. A co ty další? Chvíli brečí a potom přestanou. Zjistí, že to nemá smysl.

Jedna z nejhorších věcí, kterou si dodnes vyčítám, je tzv. tichý pláč naší dcery. Stála jsem vedle její postýlky a NESLYŠELA, že pláče… Kolik nocí musela proplakat, než jsem na to přišla? Když byla nemocná, tak jako roční batole byla v izolaci. Dopustili byste, aby se tohle dělo vašim dětem? Každý den, kdy objímám své biologické syny, si říkám, co jsme to za společnost, která takhle bezbranné tvory nechá vyrůstat sice v materiálním dostatku, ale v absolutní citové prázdnotě. Vždyť všechny děti mají právo vyrůstat v milující rodině.

 

12.12.2011 8:46 | autor: Gaurí Chrastilová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist