„Zlé“ dítě zkrotíme i bez křiku

Neloudej se, dojez to, nevztekej se. Dítě žije odmala v záplavě příkazů a zákazů. Rodiče si myslí, že to dělají pro jeho dobro, že ho tím vychovávají. Ovšem z čerstvých poznatků neurověd vyplývá, že vše, co dítě ponižuje, zostuzuje, se negativně odráží v jeho mozku.

„Ty mlč, jsi ještě moc hloupý, abys do toho měl co mluvit,“ okřiknou někteří rodiče své dítě, když se jim plete do hovoru. Ponižováním v něm vyvolávají negativní pocity – bázlivost, agresivitu, deprimovanost. „Mnohem lepší než dítě odkázat do patřičných mezí je snaha pochopit, co se v něm děje, respektive v jeho mozku,“ říká Catherine Gueguen, zkušená francouzská pediatrička, zabývající se výsledky studií emočních center v mozku. Na jejich základě doporučuje rodičům empatický přístup k dítěti.

Měli by pochopit, že dítě se chová tak, jak se chová ne proto, že nás chce naštvat, ale jeho mozek je nezralý, a proto reaguje podle svých kapacit. „Pokud je člověk empatický, laskavý a je dítěti oporou, především v útlém věku, dává mu do vínku dar, aby se harmonicky utvářela jeho osobnost.“ Jak se tedy zachovat v těch nejběžnějších a často kritických situacích, aby se obešly bez emocí a křiku?

Ráno bez spěchu

„No tak si pospěš,“ popoháníme ráno dítě, protože spěcháme do školky a ono se loudá s oblékáním. Náš potomek se spíš naštve a ještě zpomalí. Dvou- až tříleté dítě nemá ponětí o čase, svých povinnostech a je mu jedno, že někam přijde pozdě. Žije ve svém světě, kde dominuje hra. Takže bychom ho i hravým způsobem měli navést na splnění povinností. K tomu je ale potřeba mít čas, vzbudit se s dostatečným předstihem, vyhnout se stresu. U čtyř- až pětiletých dětí je třeba zapůsobit na partnerské rovině. Dítěti vysvětlíme, že nechceme ráno co ráno zažívat nerváky kolem odchodu z domova, a zeptáme se ho, co by mu pomohlo, aby se dokázalo rychleji vypravit. Třeba by si rádo připravilo oblečení už večer, případně by ráno rádo slyšelo, kolik času mu ještě zbývá do odchodu.

Běž od stolu!

O tom, jak dítě jí či nejí, si maminky mohu povídat donekonečna. Často si neuvědomují, že k jídlu se nerozhodujeme vůlí, ale podle toho, jestli máme či nemáme hlad. Do jídla proto nemá cenu děti nutit. Stačí si jen představit, kdybychom byli na jejich místě a náš partner nám říkal: „Koukej to polknout.“ „Jsi celý upatlaný.“ Takové jednání by nás jistě uráželo. Lepší než do dítěte rvát lžičku po lžičce je nechat ho jíst samotné, aby si vybralo, na co má chuť. Dobré je, aby jedlo u stolu s rodiči, které bude napodobovat. Když nemá hlad, necháme ho odejít od stolu a zdržíme se komentářů. Možná za chvíli se samo o jídlo přihlásí.

Na záchvat vzteku není léku

Záchvaty vzteku jsou u nejmenších normální. „Není možné dítěti tuto emoci zakázat. Má právo být frustrované a vyjadřuje to po svém. Patří k tomu i řev a svíjení se na zemi,“ vysvětluje pediatrička. Dětský mozek je v té chvíli doslova zahlcený, a pokud dítě nemá možnost se odventilovat, my ho v té situaci navíc zesměšňujeme nebo ho trestáme, nijak mu tím nepomůžeme, naopak. Nenaučí se rozpoznat a ovládat své emoce. Dítěti bychom měli zůstat nablízku, aby se k nám mohlo uchýlit, jen co vlny vzteku opadnou. Ovšem chce to nadlidskou trpělivost.

Ani ukolébavka nepomáhá

Se spaním to mají děti podobné jako dospělí. Každé spí trochu jinak, taky záleží hodně na tom, jaký prožilo den. Pak jsou tu ještě noční děsy, které navštěvují děti tak kolem čtyř pěti let. Rodiče by to měli pochopit, zmobilizovat síly po náročném dni a dítě trpělivě uklidňovat, pomazlit se s ním, dát mu pocit bezpečí. A nechat ho třeba čas od času přespat ve své posteli. Dítě, kterému dáme pocit bezpečí, se s děsy vypořádává lépe a ony za čas zmizí. Kolem šesti sedmi let si už s nimi poradí samo.

Co když mi rupnou nervy…

Člověk není stroj a má své limity, takže i dospělý často ujede. Důležité je se za to omluvit a dítěti vysvětlit, že jsme unavení, že jsme se neudrželi, že to není jeho chyba. Mluvit o vlastních emocích je důležité, dítě podle toho dokáže ohodnotit ty své, je empatičtější, sociálně vnímavější.

Čtěte také:

CVIČÍME PRO POHODU

Sedm jednoduchých cvičení s dětmi, vycházejících ze sofrologie, tedy metody pomáhající člověku být v harmonii se sebou samým a s okolím.

Sláma

Jde o dechové cvičení, které pomáhá rychle odstranit napětí, stres. Je možné se do něj pustit všude – při chůzi, vestoje i vsedě.

„Představ si, že máš v puse stéblo slámy. Nadýchni se, až se bříško vyklene jako míč, pak vydechni pomalu pusou, jako bys vydechoval stéblem slámy. A tak pořád dokola.“ Čím delší je výdech, tím účinnější je uvolnění.

Vlna

Tato technika pomáhá dítěti se zklidnit, soustředit se na dýchání.

„Představ si vlnu. Nadechni se nosem zhluboka na pět dob a představ si vlnu, jak se zvedá jako tvoje břicho. A pak ústy vydechni zase na pět dob a představ si, jak břicho klesá jako vlna. Cvič třikrát denně, pokaždé tak tři minuty.“

Strom

Stát pevně jako strom pomáhá dítěti vzdorovat nebezpečí, koncentrovat se.

„Představ si, že jsi strom pevně zasazený v zemi, tvoje nohy jsou jako silné kořeny. Teď natáhni ruce jako větve vzhůru. Nadýchni se od nohu až po konečky rukou – větví. Prociťuj sluneční paprsky. Pak vydechni a můžeš mávat rukama jako větvemi ve větru. Nohama ale stojíš pevně jako vzrostlý strom.“

Těžký jako kámen

Tato technika pomáhá lepšímu usínání.

„Ulož se do postele a dýchej zhluboka a pomalu až do břicha. Představ si, že tvoje ruce, nohy, tělo, jsou čím dál těžší jako kámen, boříš se do matrace. Při výdechu si říkej: Jsem těžší a těžší.“

Kolébáme medvídka

Další pomocník pro snadnější usínání.

„Pomazli se v postýlce s medvídkem a polož si ho na bříško. Nadechuj a vydechuj zhluboka, jako bys chtěl medvídka na bříšku houpat.“

Zlostipytel

Dynamické cvičení napomáhající zbavit se napětí a agresivity.

„Představ si, že máš před sebou pytel, do kterého hodíš všechno, co tě zlobí. Nadýchni se zhluboka a pak při výdechu do něj třikrát praštíš pěstí jako boxer. Pak třikrát druhou rukou a nakonec třikrát oběma. Všechny ty ohavnosti v pytli jsi rozbil na padrť a teď je můžeš rozdupat.“

Je mi to fuk

Všichni to známe – pokrčíme ramena a řekneme: „To je mi fuk.“ Když si to zacvičíme, zlehčíme problém, zbavíme se strachu.

„Zhluboka vydechni a pak se pořádně nadechni a zároveň zvedni ramena a vypni hruď. Zadrž dech a pak vydechni, spusť ramena, jako bys říkal: To je mi fuk. Několikrát to zopakuj.“

13.6.2018 4:52 | autor: Helena Chvojková 

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist