Tyhle nové generace

MOMMA ZE ZEMĚ OZ Už zase uplynula strašně dlouhá doba, kdy jsem se neutrhla na pár hodin, abych napsala článek. Někdy mě to opravdu štve, protože mám hlavu plnou nápadů o čem bych Vám chtěla napsat, ale můj šéf „pupík“ je poslední dobou hrozně časově náročnej, takže jsem ráda, když večer hodím šipku do postele a vypnu. Ale dneska už konec výmluv, šéfík tady vedle mě klidně podřimuje, tak se do toho pustím. 

Jelikož malýmu pupíkovi už budou skoro tři měsíce a dostáváme se tedy pomalinku do fáze, kdy je adaptabilnější k novým věcem, prostředím a lidem, dává mi to jako matce víc rozletu. Můžeme víc chodit ven a konečně se i stýkat s dalšíma maminama a nebo i nemaminama. Prostě pro mě strašná úleva, že kromě šišlání a žvatlání zase můžu s někým prohodit normální „dospěláckou“ konverzaci.

V minulých dvou týdnech se mi poštěstilo si vyrazit ven s pár mými kamarádkami, které jsou zatím taky na mateřské dovolené. Jsou to všechno české holky, což je super, protože se s nimi dá pořádně pokecat. S jinou národností si člověk prostě takhle nepokecá. A všechny mají stejně tak jako já, děti s cizincem. Ať už je to Australan, Ir, Filipínec nebo Brazilec… prostě to není Čech. A když tak ty příběhy poslouchám, vnímám a vlastně i sama jeden takový příběh žiju, napadla mě tahle myšlenka, jak se naše generace mění.

Tím, že se mladí lidé rozeběhnou do světa a mnoho z nich už se do své domoviny nevrátí, tím se kolem světa tvoří nová generace rodin. Rodin, které jsou rozprášené po celém světě. Narušují se tím tak ty staré rodinné tradice a vůbec celá skladba rodiny. Zvyšují se tím nároky na všechny nové rodiče, kteří se rozhodnou mít děti, i přesto, že jejich vlastní rodiny žijí daleko předaleko. Prostě celý ten klasický vzorec rodiny se zásadně mění. A já si tak říkám, kam to spěje? Je to dobře, a nebo není? 

Když se třeba jen podívám na svůj konkrétní případ, abych nevrtala do nikoho jiného a taky protože ten je pro mě nejvíce transparentní. Jsem češka žijící s Australanem a „překvapivě“ žijeme v Austrálii. Moji rodiče (oba Češi) žijí na druhé straně zeměkoule. Ozíkovi rodiče (máma Australanka, táta bílý Jihoafričan) jsou v JAR. No a pupík… to je Čechoaustralan. To je bordel, co? A to je jen jedna malá rodinka a už ji máme rozsypanou na třech světových kontinentech! Vývoj lidstva, sociálních médií a technologií, pomalu se měnící mentalita. Tohle všechno jsou důsledky nového vzorce rodin. Myslíte, že bychom vydrželi žít tak daleko od svých rodin, kdyby nebylo Skypů, Viberů, Facebooků a dalších milionů technologických vymožeností, jak se vidět a slyšet i když jsme od sebe miliony kilometrů? Upřímně si myslím, že nevydrželi. Ale nemůžu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Jako každá věc, přináší to svá pozitiva, ale také nám to dost bere.

Fakt, že lidé začali cestovat kolem celého světa je úžasný. Cestování je jedna z nejlepších investic, které pro sebe může člověk udělat. Fakt, že se lidé ze svých cest přestávají vracet domů, je přirozený vývoj a důsledek toho. Někam jedete, něco tam vidíte a někoho tam potkáte. To, co vidíte se vám líbí a ten koho jste potkali vám buď nabídne něco, co vás přinutí změnit rozhodnutí se vrátit a nebo se z toho člověka stane někdo, kvůli komu odmítáte odjet. A najednou místo jednoho domova máte domovy dva.  Já osobně budu mít Čechy vždy na prvním místě. I když žiju v Austrálii a mám tu svou novou rodinu, místo kde jsem se narodila, kde jsem vyrůstala a mentalita, kterou jsem byla obklopena po velkou část mého života, bude mému srdci vždy nejbližší. Naše země je pro mě vzácným místem na téhle planetě, kam se vždy budu s láskou vracet. A i když vím, že to bude strašná dřina, chci tuhle lásku vypěstovat i ve svém synovi. V žilách mu koluje stejně tak jako ta australská, i česká krev. A já věřím, že bude Čechy milovat stejně jako já. A vždycky se bude těšit, až poletí za babi a dědou na prázdniny. Takže já si myslím, že tahle nová generace rodin vlastně není tak úplně špatná. Rozhodně nás jako jedince dělá silnějšími, více open-minded (otevřenými novým věcem, lidem, kulturní nevázanosti).

Jsou ovšem okamžiky a milníky, kdy je to celé o něco těžší a smutnější. Jako třeba různé svátky, narozeniny, svatby a samozřejmě i vítání nových členů rodiny. V tyto momenty se vám stýská víc, vaši blízcí vám chybí víc než normálně a prostě ten fakt, že jste tak daleko, vás chvíli sere. Jak se s tímhle naučit žít? Myslím si, že je hodně důležité zůstat v kontaktu, opravdu využít na maximum těch technologií a médií, které máme k dispozici a hlavně, přinést si tam, kde zrovna jsme, svůj vlastní kus domova! Nezapomínat na naše zvyky a tradice, nevynechávat svátky, které jsme slavili se svými rodinami, nepřestávat jíst jídlo, které nám vařila naše maminka a mluvit jazykem, který nás naučila. A pokud máme už svoje děti… předávat jim tenhle dar. Jen tak se česká kultura neztratí a ať už budeme žít v Brazílii, USA nebo na Filipínách… česká krev bude kolem nás proudit dál. 

Mým snem už od mladého věku bylo si vzít chlapa, který mluví anglicky. Sen se mi plní a já jsem za to opravdu vděčná. A nikdy bych svoje rozhodnutí, odjet pryč z Čech, nevzala zpět. Dnes jsem tam kde jsem, jsem samostatná, šťastná a spokojená. A i když vím, že život to bude náročnější než kdybych žila v dojízdné vzdálenosti od mé rodiny, bude to vždy život, pro který jsem se jednou rozhodla a teď ho plnými doušky budu užívat. A budu se těšit na okamžiky, kdy ve 40ti stupních Celsia budeme s pupíkem a Ozíkem rozbalovat dárky pod stromečkem, budeme se ládovat bramborovým salátem a cukrovím a budeme Skypovat babi a dědovi a on jim svou lámanou čecho-angličtinou řekne: „Thanks for darecky“. Pak večer, až budou všichni spokojeně spát, zabořím hlavu do polštáře a uroním pár slz. Proč? Protože pláč k tomuhle životu patří. Stejně tak jako fakt, že vám vždycky už po někom bude smutno. Ať jste tam a nebo tady, zůstanete nebo se vrátíte, už vždycky vám někdo bude chybět. Jedna z nejhorších věcí, které tato nová generace přináší.

A proto vy všichni, co jste rozeseti kolem planety, zůstaňte silní a věřte, že cesta kterou jste si zvolili je správná. A nebraňte se nostalgii a smutku. Není to ostuda, je to vaše česká dušička tam uvnitř, která si plesá, když slyší českou písničku nebo vidí starý český film. Je to znamení, že jste nezapoměli na to, kdo jste a odkud jste. Což by byla hrozná škoda. A pokud byste přece jen nevěděli kudy dál, jsou tu všude kolem lidi jako já. Jako vy. Je nás milion. Tak klidně napiště a kdykoliv se můžeme vzájemně podržet. Ať ta sociální média využíváme k něčemu opravdu skutečnému a užitečnéme. 

S láskou Bára

9.9.2016 12:16

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist