Jak rodila Cindy Crawford?

ROZHOVOR Známá topmodelka byla královnou přehlídkových mol a titulních stran módních magazínů. Mohla si dovolit rodit v nejluxusnější porodnici v New Yorku. Přesto se rozhodla porodit své dítě doma. Jak k tomu dospěla a jak to všechno probíhalo? Čtěte rozhovor se Cindy Crawford.

Jak jste dospěla k tomu, že chcete rodit doma?
Když jsem přišla do jiného stavu, bydlela jsem v New Yorku, takže jsem si myslela, že prostě pojedu do nemocnice v New Yorku, řeknu jim, dejte mi epidurál a bude to. Porodily takhle moje sestry, jsou to skvělé matky, mají krásné zdravé děti, tak jsem si to naplánovala stejně. Jenže když jsem byla asi ve dvacátém týdnu těhotenství, vzala mě kamarádka na lekci jógy. Byla to těhotenská jóga. A tam nám učitelka vysvětlovala, že jsme těhotné, ale ne nemocné a že jako těhotné jsme ve skutečnosti silnější než obvykle. Já jsem v té době snad ani nevěděla, že ženy rodí doma. Nikoho takového jsem ani neznala. Neměla jsem ve svém okolí ani jednu kamarádku, která by aspoň na chvíli uvažovala o domácím porodu. Já si díky téhle učitelce jógy uvědomila: Wow! Tohle je taky možnost! No a tady někde začala moje cesta. Začala jsem zkoumat možnosti. Nejdřív jsem se šla podívat do nemocnice, kde se rodí s porodními asistentkami, ale po diskuzích s různými lidmi jsem si řekla, že bych chtěla zkusit zůstat doma, pokud by to šlo.

Mluvila jste o svém rozhodnutí se svým okolím? Jak na to reagovalo?
První člověk, kterému jsem o tom řekla, byl můj manžel. Jeho první reakce byla: „Proč? Proč to chceš udělat? Vždyť máme zdravotní pojištění!“ (Smích) On si prostě myslel, že doma se rodí jen v zaostalých zemích. Ale byl dost chytrý na to, aby mě nechal v klidu shánět informace, a taky si uvědomoval, že já jsem ten člověk, který si tím bude muset projít a že je na mně, abych si vybrala. Jinak jsem to ale nikomu z rodiny neřekla, protože jsem nechtěla, aby mě ovlivňoval něčí strach nebo negativní postoj. Úplně na začátku jsem se s tím totiž svěřila jedné své velmi dobré kamarádce a ona mi říkala „Ty jsi blázen, není to bezpečné.“ A přitom nikdy nečetla ani jeden jediný článek o domácím porodu, takže nebyla ten správný člověk, se kterým bych se mohla radit. Po téhle zkušenosti jsem se rozhodla, že si to prostě nechám pro sebe. Udržovala jsem své okolí v tom, že budu rodit v nemocnici. Pamatuji se, že když jsem porodila, volali jsme tchýni a ona si samozřejmě myslela, že jsme v nemocnici, tak jsme jí řekli, že jsme zůstali doma a ona si myslela, že jsme se tak rozhodli na poslední chvíli, což tak samozřejmě nebylo.

Jak jste se na porod připravovala?
Našla jsem si porodní asistentku, která chodí k domácím porodům. Cítila jsem se dobře, uklidnila nás. Neměli jsme s manželem pocit, že děláme něco divného. Strávila se mnou i s mým manželem spoustu času. Chtěla vědět, jak rodila moje máma. Chtěla nás vidět jako pár, jak na sebe reagujeme, protože porod, to je náročná situace, a ona se prostě chtěla ujistit, že to náš vztah ustojí.

Pamatujete si na to, jak se vám spustil porod?
Přenášela jsem. Tedy nejsem si jistá, že jsem přenášela, ale podle toho, jak se počítal termín porodu, to tak vypadalo. Pamatuji se, že jsme šli na večeři a pak na dlouhou procházku. Říkala jsem si, že to miminko už prostě musí ven a tu noc jsem se vzbudila kolem půlnoci a měla jsem bolesti. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli rodím. Poprvé prostě nevíte. Nebyl to pocit, jaký jsem si představovala. Bylo to jiné. Čekala jsem, že to bude spíš jako kdyby se mi stahoval žaludek, ale tohle bylo podobné menstruačním bolestem. Vzbudila jsem manžela. Posadila jsem se na houpací křeslo a zůstala v něm nějaký čas. Pak jsem si začala všímat, že to má pravidelný průběh. Že to přijde a pak to odejde a zase to přijde. Pozorovala jsem to. Vracelo se to každých pět minut. Tak jsem zavolala porodní asistentku a ta mi řekla „Výborně, jdi si zase lehnout.“ Byla dost zkušená na to, aby poznala, že je ještě dost času. Chvilku mě po telefonu poslouchala, sledovala kontrakce a pak řekla, dobře, zavolej mi ráno. Pokud si žena jen tak v klidu mezi kontrakcemi povídá, není ještě připravená rodit. Asistentka tomu prostě rozumí. Pozná, co se děje.

Takže jste si šla lehnout. A co se dělo ráno?
Ráno jsem vstala, vlezla jsem si do vířivky, snažila jsem se zůstat v pohybu, průběžně jsem volala porodní asistentce. Myslím, že nakonec přišla kolem poledne. Byla jsem otevřená asi na osm centimetrů. To bylo překvapení. Říkala jsem si: hurá, už to mám skoro za sebou. Jenže to jsem ještě nevěděla, že mám před sebou dalších téměř šest hodin. Kdyby mi někdo řekl „Ještě tě čeká dalších šest hodin,“ asi bych začala brečet. Takže přišla, když jsem byla otevřená asi na osm centimetrů a pak se tak nějak zneviditelnila. To se mi na porodních asistentkách líbí. Jsou tady, když je potřebujete, ale neruší, jsou nenápadné a nechají vás v klidu, abyste si to dělala podle sebe, jak to cítíte. Já jsem prostě potřebovala rodit. To za vás nikdo jiný neudělá. Musíte sama. To je jako se sportem. Můžete mít trenéra, ale nakonec musíte běžet sama, jinak se nikam nedostanete.

Měla jste silné bolesti? Jak jste zvládala kontrakce?
Tu bolest je těžké nějak uchopit, jak před tím, tak i po tom. O co jde, prostě cítíte jen v tom momentě, kdy tu bolest cítíte. A v ten moment jste tam a už nemusíte mít strach z něčeho, co neznáte. Díky tomu, co jsem se naučila na józe, se umím napojit na své vnitřní zdroje. Naučila jsem se do bolesti ponořit prostřednictvím dechu. Je to, jako když se na vás valí velká vlna, nemůžete ji přeplavat, přeskočit, musíte se nechat unášet. Trénovali jsme to, takže když přišel ten velký den, byla jsem připravená. A taky si myslím, že když jste doma, můžete mnohem lépe čerpat ze svých vnitřních zdrojů. Nemusíte řešit nové prostředí, divné lidi. Obrátíte se dovnitř a to je přesně to, co potřebujete.

Postupoval váš porod rychle, nebo pomalu?
Pamatuji se, že mě porodní asistentka zkontrolovala a byla jsem otevřená na deset centimetrů. „Tak na co čekáme?“ ptala jsem se. Byla jsem plná energie. A porodní asistentka řekla: „Čekáme na tebe.“ A já na to: „Dobře, tak začneme tlačit.“ Tak jsem začala tlačit, ale nebyla jsem na to ještě připravená, neměla jsem to správné nutkání tlačit. Bylo to nedorozumění, protože já jsem myslela, že mi prostě říká, že můžu začít tlačit, že je to na mě, ale ona mi říkala, že čekáme na tu správnou chvíli, kdy to ucítím. Takže jsem tlačila, ale k ničemu to nevedlo, což bylo frustrující. Myslela jsem si, že prostě zatnu svaly a ono to nějak půjde, ale nešlo to. A pak to najednou přišlo. Moje tělo bylo připravené tlačit. Nikdo vám v tu chvíli nemusí říkat, že máte tlačit. Prostě to víte. Přesto se musíte rozhodnout, že do té bolesti zatlačíte. Víte, že než to bude lepší, bude to horší. Hlavička se prostě musí nějak dostat ven. Pamatuji se, že nám to učitelka jógy popisovala jako déšť v ohni, a mě se zdá, že je to velmi dobré přirovnání.

Jak vás porod změnil?
Cítím se silnější. Jsem vděčná svému tělu. Víte, i někdo, kdo dosáhl takového úspěchu jako já, přemýšlí o tom, který fotograf, který stylista vám k tomu úspěchu pomohl, ale když porodíte dítě, obzvlášť tak jako já, doma jen s porodní asistentkou, není pochyb o tom, kdo to dokázal. Já jsem to dokázala. Já jsem porodila své dítě. Tenhle úspěch patří jen mně, nemusím ho s nikým sdílet. Já jsem to dokázala a to je úžasné a posilující.

Zdroj a foto: mybestbirth.com

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist