Diskuze

Dobrý den, ve všem musím souhlasit s předchozí pisatelkou, mám stejné, hodně špatné zkušenosti s touto porodnicí. Ochota, vstřícnost a profesionalita začíná i končí (bohužel) v článcích na netu. Po přečtení jejich webových stránek si říkáte, jak to musí být úžasné, a těšíte se, že budete rodit v tak idylickém prostředí mezi tak empatickým personálem. Realita je však naprosto opačná.
V litomyšlské porodnici jsem poprvé rodila před třemi lety a podruhé před pár měsíci. Nevím, který pobyt byl horší, ale po prvním porodu jsem si říkala, že jsem měla jen smůlu na lidi a druhé těhotenství jsem se rozhodla dokončit také v Litomyšli (prý chybami se člověk učí, já nejspíš ne). Takže když jsem rodila podruhé, už jsem věděla, že to nebude jen má smůla, ale že nejspíš není něco v pořádku i na straně nemocnice. Díky doktorce Gloserové a dvěma sloužícím sestrám jsem poznala, jaké to je, cítit se jak ten nejposlednější šmuk na světě. Sestry na mě neustále ječely, byly nepříjemné a jejich chování bylo až sprosté. Před naprosto cizími lidmi, navíc nezdravotníky, mi prováděly choulostivá vyšetření. Dokonce mě sestra vyšetřovala, zda mi opravdu praskla plodová voda, na předporodním pokoji, kde nějaký cizí muž balil věci maminky, která odrodila přede mnou.
Byla jsem v šoku, má intimita byla najednou absolutně veřejná. Ale zdravotní sestře vůbec nevadilo, že mi tak choulostivou věc provádí před cizím chlapem. A i když jsem měla silné bolesti, musela jsem být jako myška, protože když jsem bolestí zasténala, přiběhla na mě jedna ze sester a vynadala mi, ať jim tam neřvu, že mě nebudou poslouchat, že na to mám ještě dost času.
Těchto zážitků mám více a ani se mi na ně nechce vzpomínat. Šokuje Vás to, mě také. Nemohu uvěřit, že jsem si to všechno nechala líbit a jen jsem je poslušně poslouchala.
To, že poté, co mě přesunuli na porodní sál, si nás více než dvě hodiny nikdo ani nevšimnul, jsem brala spíše jako pozitivní věc, alespoň se ke mně chvíli nikdo nechoval tak hulvátsky, ale zase jsem se stresovala, zda je miminko v pořádku.
Vnitřně jsem se utěšovala, že jsem v této porodnici naposledy a už se nikdy s těmito lidmi nesetkám, tak to už prostě nějak vydržím. Jenže to jsem ještě netušila, že to nejhorší teprve přijde.
Zdárně jsem odrodila, mimčo nechtělo ven, ale nakonec se to podařilo. Bohužel porozením miminka to vše neskončilo, ale naopak teprve začalo. První šok přišel okamžitě po porodu, kdy porodní asistentka málem upustila naše dítě na zem. Nevím, kdo ho nakonec udržel nad zemí, jestli vůle a upřený pohled všech na porodním sále nebo jakýsi zkřivený poloúchop asistentky. Její vyděšený pohled mám stále před očima a první větu, kterou jsem uslyšela po narození miminka „já jsem ho málem nechytla“, už nikdy nevymažu z hlavy. Ale můj příběh stále nekončí. Když miminko bylo v bezpečné vzdálenosti od porodníků a věděla jsem, že už je v dobrých rukou novorozeneckého oddělení, začalo moje peklo. Že něco není v pořádku, jsem pouze dedukovala z chování porodníků (tvářili se opravdu vážně a neustále si něco šuškali v rohu u dveří, tak abychom nic neslyšeli), a když jsem se zeptala, jen mlžili a nic mi nechtěli říci. Takže tady právo na informace pacient, jak se zdá, vůbec nemá. Usoudila jsem, že nejspíše budu hodně poraněná (bohužel to bylo ještě horší). Po více než hodině látání a ukrutné bolesti, Dr. Gloserová usoudila, že je to dobré a bude to stačit. Hodili na mě nějaký hadr, trochu pouklízeli a odešli. Jenže po pár minutách nastoupily šílené bolesti. S myšlenkou na chování zdravotníků jsem se raději snažila bolest vydržet. Jenže když se bolest stupňovala, poslala jsem muže, ať někoho přivede. Nepochodil. Sprostě ho vyhodili a vůbec je nezajímalo, že mám nějaký problém. Když bolest vystoupala na hranu snesitelnosti, vyslala jsem ho znova, s tím ať se nenechá odbýt a někoho přivede. Tentokrát se nenechal a přišla nasupěná porodní asistentka, která na mě spustila hnusným štěkavým tónem, co pořád chci a že to musím vydržet, jiné maminky to t