Neřeším, zda budu mít postižené dítě
Vyšetření v těhotenství
VÁŠ PŘÍBĚH Jsem věřící a na potrat bych nikdy nešla. Bohužel tuhle skutečnost moji lékaři odmítají akceptovat a díky tomu, že nechci v těhotenství absolvovat genetické testy, dělají mi ze života peklo. Začalo to, když mi doktorka jaksi automaticky sepsala...
Jsem ve 13tt a na testy se rozhodně chystám. Sice bych si nechala i postižené dítě, ale budu ráda když o tom můžu vědět dopředu.Budu se moct na to „trochu“ přiravit. Hlavně bude to moje dítě ať bude jakékoli.
mam 14denni miminko.vsechny testy jsem podstoupila a tesila se vzdy z toho, ze se miminku dari a je vse v poradku. nemohu pochopit a souhlasit s tim, ze nekdo takove testy striktne odmita (navic, pardon, kvuli nabozenstvi).privest na svet tezce postizene dite takovym hazardem mi neprijde normalni, kdyz jsou dnes moznosti, jak tomu zabranit.dovedete si predstavit samy sebe na jejich miste??byly by jste stastne??pokud mohu mluvit za sebe, tak ja teda ne. proto budme rady za vsechny screeningove testy a nevracejme se zpet na stromy!
Váš přístup chápu – a obdivuju. Já bych to ale nikdy nedokázala…
mám velmi silné pochybnosti o přesnosti těchto testů, nejednou sestalo, že matky byly zbytečně strašeny downovým syndromem, a dítě se narodilo naprosto zdravé!!! nedokážu si představit, jak bych žila s tím svědomím že jsem zabila vlastní dítě. jsem taky věřící, ale tohle je spíš otázka zdravého svědomí!!!
a mimo jiné má pacient právo odmítnout i léčbu, o testu nemluvě, já bych dotyčného doktora nahlásila komoře 🙂
DOmnívám se, že každý má právo rozhodnout se, jestli testy chce či ne, jestli chce a zvládne starat se o příp. postižené dítě. Autorka článku má výhodu v tom, že má osobní zkušenost, ale dnes bohužel mnoho lidí vůbec neví, jak se k postiženým lidem všeobecně chovat, protože jsou prostě tabu. A společnost nás v tomto tabu utvrzuje mj. i tím, že v těhotenství podstupujeme testy, které nám řeknou: „tohle dítě neberte, je špatné“…
Ivetě přeju pohodové těhotenství, hodně pevné nervy na jednostranně zaměřené lidi a hlavně krásné a zdravé miminko!!!
Podotýkám ještě, že věřící nejsem, na své miminko (které je zdravé) jsem se moc těšila, testy jsem podstoupit nechtěla, protože jsem si nedokázala představit, že bych ten život v sobě jen tak zabila, ale nakonec jsem respektovala i názor partnera, který si některé testy přál…
Dobrý večer Vám všem maminky a zvláště Vám Ivetko. Mám 3 měsíční miminko, krásného, zdravého, vymodleného chlapečka. Na počátku těh. jsem měla jisté problémy a s manželem jsme si jasně řekli, že dítě chceme ať bude jakékoliv. Bude prostě naše. Těhotenství jsem si chtěla užít vklidu a vyhnout se všem možným vyšetřením co jen půjde – a byl to velký boj. Jsem speciální pedagog a s postiženými dětmi pracuji několik let, takže bych případně byla připravená. Díky mému povolání jsem se setkala s hromadou rodičů, kterým se mělo narodit dle lékařů postižené dítě zvl. Downův syndrom. a děti se narodily naprosto zdravé!!!! Tak si říkám kolik zdravých dětí bylo takto zbytečně zabito? A děti se kterými jsem pracovala se často měly narodit jako zdravé!!! V každé odb. literatuře se píše – a rozumný lékař vám to potvrdí, že testy nejsou 100% ale pouze informativní. Nejsem věřící, ani nejsem proti potratům. Je to rozhodnutí každé ženy. Ne každý má sílu zvládnout a přijmout dítě s postižením. Jen jsem tímto chtěla upozornit na to, že testy, které postupujeme v těh. nám ukážou jen malý zlomek postižení a nezaručují nám narození zdravého dítěte.
Já jsem vždy absolvovala bez řečí tripple test i UZ, jsou to neinvazivní vyšetření, tak proč ne. Rozodně bych neriskovala amniocentézu kvůli riziku potratu. A rozhodně bych neabsolvovala potrat kvůli podezření – jakkoliv pravděpodobnému – že dítě bude postižené. Proto ty testy neberu jako něco, co by mě mohlo stresovat, ale spíš co by mě mohlo informovat a pomoct mi připravit se na to, že děťátko nebude ok. Jsou mezní případy, jako třeba hodně srostlá siamská dvojčata, ale jinak si myslím, že postižené děti mohou být mnohem, mnohem šťastnější, než jiné – fyzicky zdravé (ale třeba psychicky nebo emocionáně strádající). Velmi mě pohoršuje, jak se zdravotníci chovají k ženám, které tato vyšetření odmítají nebo které se na základě špatných výsledků nerozhodnou těhotenství ukončit. Ve zdravotníctví prostě máme k demokracii ještě docela daleko. Moje teta má holčičku postiženou tak těžce, že si to málokdo dovede představit. Přitom některá poškození (ztrátu zraku) jí nejspíš způsobila špatná zdravotní péče (kyslík v inkubátoru). Lékaři nás nutí k interrupcím, pokud existuje riziko vrozené vady, přitom sami mnohá poškození způsobí třeba svými zásahy do porodu. Vrcholem absurdity je, že nejprve nabádají k potratům a potom – když se žena rozhodne takové dítě porodit doma – ji osočují, že je ohrožuje na životě… 🙁
Já jsem teprve na začátku těhotenství, ale samozřejmě jako každá nastávající maminka mám obavy, aby vše dopadlo dobře. Ale k tématu: takové názory jako jsou v příspěvku mě opravdu straší. Já nechápu maminky, kterým je jedno, jak se během těhotenství dítě vyvíjí, já budu každý test netrpělivě očekávat. A vidím v tom i trochu sobeckosti (nezlobte se na mě) – ale když vám osobně nebude vadit mít postižené dítě, co vaši blízcí rodina, přítel atd. atd. vždyť i je uděláte nešťastnými, to že by došlo k potratu je opravdu hrozné, ale já bych jej asi postoupila, jelikož je zde možnost mít další krásné miminko a žít šťastný život. Těm maminkách, kterým se bohužel postižené děťátko narodilo ale fandím a obdivuju je, že je nikam neodloží, ale když bych tomu mohla předejít, tak to udělám. PS: Snad jsem nikoho svým názorem neranila.
Pro ateistu je jistě nepochopitelné, že člověk může něco podniknout jen kvůli nějaké „filosofii“, která je přeci na životě nezávislá. Pro mě je ale to v co věřím, součástí toho, co žiju. Věřím, že příroda nedělá chyby. Postižené dítě není omyl přírody ale výzva k životní lekci. Je jisté, že to dítě pak bude odkázané na rodiče, kteří to nemusí úplně zvládat a mohou občas dítě „odložit“ do ústavu. Za takové chování je ale nikdo nesmí odsuzovat. Nikdo kdo jsme to neprožili, netušíme, jaká řehole to je. Je také jisté, že po smrti rodičů už „dítě“ v ústavu zůstane. Ale pokud se všicni snažili a dělali to nejlepší, co vdanou chvíli dokázali, muselo nutně dojít k vzájemnému obohacení. Někteří lidé, kteří pracují s postiženými, dokonce tvrdí, že to dítě jim dává víc, něž oni jemu. A z pohledu toho dítěte? Ono nic lepšího nezná. A pokud mu to nikdo nijak nepředhazuje, nemusí se cítit až tak zle. A navíc. Ono se přeci CHTÉLO narodit. A věřím, že vědělo, do čeho jde. Pokud nám Bůh, osud, jakkoli to chcete nazvat – pokud nám přinese do života postižené dítě, jistě to má nějaký smysl a účel. A mi bychom jej měli co nejlépe naplnit. Zabít to dítě znamená obviňovat osud: Dals mi těžší úkol než jsem ochotna zvládnout. A také to znamená přijít o důležitou životní lekci na cestě k lepšímu lidství. Taková lekce je ale důležitá jen pro někoho, proto se postižené děti rodí jen někomu.