Ahoj, ahoj. Musím říct, že děti opravdu umí víc než si myslíme, zvlášť mimina. Mám 5tiletou Johanku (a teď k ní ještě půlroční Toničku). Nad tvými články se usmívám a dost ti i rozumím. A držím pěsti, ať ti vydrží elán a optimismus. Moje starší slečna je pohodové, komunikativní a velmi inteligentní dítě, a já ještě nedavno byla velmi šťastnou a nevynervovanou matkou. Asi do té doby než se narodila druhá slečna. Ještě se mi nepodařilo vychytat jak zvládnout nápor zvídavosti a neustálou potřebu komunikovat, objevovat a řešit starší ratolesti zároveň s uspokojováním podobných potřeb půlročního prcka. Jak čtu články o Anitce, připomíná mi to dobu kdy jsem byla doma s Johankou. No prostě nemám dvojníka abych se mohla oběma holkám věnovat tak jak jsem byla zvyklá u té starší, z čehož mám trochu tik. 🙂 Ale teď se chci hlavně podělit o svůj postřeh o schopnostech dětí ;-). Taky jsme s Johankou znakovali, před 5ti lety to tedy ještě nabylo tolik rozšířeno, nicméně mne tato myšlenka zaujala, a mám rozhodně v plánu znakovat i s Toničkou. Snad každý rodič má ze znakování nějaký překvapivý zážitek. Takže u nás se stalo třeba tohle: je deštivé jarní odpoledne, Johance bylo něco kolem roku. Prohlížela si s babičkou knížku. Máma je ze staré školy, a nepodařilo se mi jí přesvědčit, že je znakování užitečná a moudrá věc (a to ani po tomto zážitku). Byla jsem zrovna v jiné místnosti, když mě máma volá, že dcera zjevně něco chce, ale ona tedy nemá tušení co. Tak jsem přiběhla a zhodnotila situaci: na dece sedí babička, ukazuje obrázkovou knížku zatímco dítě slovy mé matky „mává“ na babičku. – Jo mami, tohle je znak pro světlo, ono se před pár okamžiky zatahlo a Johanka usoudila, že na knížku špatně vidí. Rozsvítila jsem a obě se vrátili k prohlížení knížky. Že si roční dítě řekne o rozsvícení by mne teda opravdu nenapadlo :-).
