Ahoj Gabi,

Ahoj Gabi,

tedy, to je Toby šikula s tím nočníkem, resp. záchodem! Zase další potvrzení, že nemá cenu podléhat nátlaku babiček a fakt to nechat na dítěti, jen mu občas nabídnout tu možnost. Honzík teď třeba je nadšený z prkénka na záchod, máme ho asi týden, tak občas si vymyslí, že chce jít čůrat na záchod, posadíme ho tam, pak řekne, že dělá bobek, ale za pár vteřin chce dolů a vlastně se mu tam ještě nic udělat nepovedlo. Ale nevadí mi to, důležité je, že si na to zatím aspoň hraje. Určitě k tomu za pár týdnů dospěje a jakmile se to jednou povede do záchodu, bude spousta slavení a povzbuzování a pak to určitě už půjde pravidelně. Někdy je ale fakt těžké ustát ty situace u prarodičů nebo příbuzných, hlášky typu „Takovej velkej kluk a ještě máš plíny, že se nestydíš“ apod. fakt dokážou otrávit a třeba na Honzíka mají 100% přesně opačný efekt, než si dotyčná osoba myslí. Naštěstí naši to docela už pochopili, že to mají nechat být, a už s tím přestali. Jen mě někdy ještě obecně dokážou vnitřně naštvat věty typu „Musíš poslouchat maminku“, „Musíš být poslušný“ a tak… Snažím se s Honzíkem jednat v duchu Nevýchovy, možná už jsi na to narazila, je to vlastně takový model jiného přístupu k výchově, kdy se snažíš o partnerský přístup, ne policajtování nebo mentorování a manipulaci. Vím sama, že mi to moc nejde, jsem sama dost cholerická, takže nevyletět, když má Honzík vzteklý záchvat, je pro mě strašně těžké, ale jakmile někdo v okolí nasadí ty vyděračské věty, tak jsem na to háklivá.

se záchvaty vzteku se potýkáme taky. Někdy je to horší, někdy lepší, a všimla jsem si, že to strašně moc souvisí s tím, v jakém rozpoložení jsem já sama. Nejen, že když mám horší náladu, Honzíkovo řvaní mě snadno rozhodí, ale on má v takové dny prostě těch záchvatů mnohem víc. Děti skutečně dokonale zrcadlí nás dospělé, takže se snažím sama být nad věcí a doufám, že se to přenese i na něj. Věty typu „Vždyť se nic nestalo, neřvi“ nepoužívám. Pochopila jsem, že pro zdárné překonání situace s rozbitým kolenem nebo spadnutou hračkou je lepší uznat jeho pocity, dát najevo, že jsem tu, ale zase se v tom až příliš nebabrat a nenaléhat, aby mi o tom sám řekl něco víc. Většinou v tom afektu stejně není schopen komunikovat a tak je moje snaha s ním o tom mluvit většinou spíš kontraproduktivní. Takže se snažím trpělivě čekat, až ho nejhorší záchvat vzteku přejde, a pak případně to celé nějak společně shrnout. On mi většinou sám pak řekne, že udělal bác, něco mu spadlo nebo tak. Ale už mi to říká jenom jako informaci, ukáže mi, kde se to stalo, a jdeme od toho, věnovat se něčemu jinému. Ale nedaří se nám samozřejmě vždy. Hrozně mě vytočí, že když si třeba s něčím hraje a nejde mu to (třeba spojit dílky skládačky), tak se orzčílí a začne těmi věcmi házet kolem sebe, absolutně bez rozmyslu, takže často napáchá ještě další škody. Nejen, že má rozbité třeba ty kostky, ale ještě s nimi trefí skleničku nebo něco odře apod. – a tehdy to s chladnou hlavou většinou nezvládnu. Snažím se mu dát najevo, že chápu jeho vztek, ale že mi vadí to ničení věcí, jen nevím, jestli je v tomhle věku Honzík schopen už na to nějak reagovat a vyjít mi vstříc. Ale budeme se snažit dál, jak postupně poroste a naučí se zvládat lépe svoje emoce, tak to určitě líp půjde. 🙂

A ještě k té školce: rozkoukávám se v okolí, jaké aktivity se pro takhle malé děti nabízejí. Zjistila jsem, že tu je třeba možnost celodopoledního hlídání od dvou let, tak si říkám, že to někdy zkusíme. Spíš proto, abychom si ověřili, jestli má Honzík problém být někde bez maminky a tatínka, jak bude zvládat kolektiv dětí a hlídací tety. Nutnost to pro nás určitě nebude, ale chci to zkrátka zkusit a pokud by se mu to zalíbilo, tak mu to dopřát, abych ho nebrzdila ve vývoji tím, že bude se mnou „zavřený“ doma. Chodíme do Montessori pracoven a na plavání, teď přes léto tedy byly prázdniny, ale od příštího týdne opět začneme. Sice nám tam asi vznikne trochu odmlka kvůli porodu a šestinedělí, ale pak snad opět navážeme a budeme mít takhle nějaké aktivity, kde se miminko „přizpůsobí“ a bude to společný čas hlavně pro Honzíka, ale chtěla bych vyzkoušet i další možnosti aktivit, kde už třeba s ním ani nebudu.

No a k tomu focení: z prvního focení máme pár fotek, kde je Honzík se mnou, byl trošku vyplašený a moc nechápal, co se od něj chce (takhle dej ručičku apod.), ale obrázky jsou pěkné. Pak už jsme ho nechali a hrál si s mou babičkou, která nás doprovodila. Na druhém focení jsme se ani o společné fotky nepokoušeli, opět s námi byla moje babi a Honzík si s ní celou dobu hezky povídal a prohlížel knížky a byl moc hodný. Třetí focení nás ještě čeká, to už bude poslední před porodem, tak uvidím, zda by se povedlo, aby s námi byl tentokrát i tatínek. Ráda bych nějakou fotku nás všech čtyř – Filípka v bříšku, velkého brášku a tátu s mámou. Tak uvidíme, jak to půjde. Ale kdyby na to nebyly podmínky nebo Honzík nechtěl moc spolupracovat, tak to nevadí, nutit ho nebudu (a manžela taky ne). Ale samozřejmě si dělám iluze, že budu mít krásnou fotku, jak Honzík dává pusu na bříško. Doma to dělá hodně často, tak snad to pak bude chtít udělat i „na povel“ v ateliéru. 🙂

Měj se krásně a pozdravuj své šikuly!

Jarka