Ahoj Gabi,
s tím dojímáním jsem na tom podobně. Třeba teď o víkendu, dopřáli jsme si s Martinem prodloužený wellness víkend, děti byly u mých rodičů, poprvé i přes noc, dokonce tři noci! Ale zvládli to parádně. Za to já… nenapadlo nás totiž nic lepšího, než jet na prodloužený víkend tam, kde jsme byli v létě na dovolené i s dětmi, do Tater. Wellness je tam nádherný a v případě, že by se nám chtělo dělat něco jiného než válet se a relaxovat, je tam spousta možností. Navíc je to cestou kolem rodičů, kam jsme stejně potřebovali odvézt děti. No jenže co nás vůbec nenapadlo bylo, že nám tam po nich bude tak smutno. Hned při příjezdu nám to docvaklo. Vlastně jsme je tak trochu zradili. Nechali jsme je na půl cesty k těm báječným bazénům a tobogánům, které si minimálně Adri opravdu užívala. Neřekli jsme jim, kam jedeme, jen že budou u babičky a dědy i přes noc a jeli jsme. Užívat si bez nich. A už jsem brečela jak želva…. druhý den už to teda bylo lepší a opravdu jsme si naše „poprvé bez dětí“ užili, ale ten první den nebyl nic moc.
Jinak teda ti závidím a moc přeju aby to vydrželo i nadále, Tobyho nežárlení na Maxe. U nás to tak bohužel není. Ne že by si Adri brášku i neužívala, ale těch sporů je zatím víc než hraní. Nechce ho pustit k sobě do postýlky, půjčovat hračky, strkají se, křičí po sobě a Martínek už si teda nenechá nic líbit a Adrianku plácá, tahá za vlasy, perou se o hračky atd. Občas mám pocit, že nedělám nic jiného, než hlídám, aby si neublížili. Martin už si ze mě dělal srandu, že mi pořídí píšťalku a žlutou a červenou kartu 😀 Tak pořád doufám, že se to časem srovná a budou z nich parťáci.
Co Maxíkovo ouško? Ať je brzo zdravý! Mějte se krásně, Zu
