Ahoj Gabi,
taky mám někdy pocit, že se nevěnuju oběma dětem stejně. Ale u mě už to došlo do fáze, že jednou mám pocit, že zanedbávám Adri, podruhé zase, že tím, jak je Martínek klidné miminko, tak se věnuju míň jemu a nechávám ho, ať si hraje sám…. v jedné knížce jsem ale četla krásné moudro, „rodiče o sobě moc pochybují“. tak se snažím si na to vždycky vzpomenout a nevyčítat si. Je pravda, že mi to moc nejde a spíš mi to připomíná Martin, když vidí, jak mě to zase mrzí.
Teď bojujeme s Adriančiným obdobím vzdoru a já si zase vyčítám, že na ni moc křičím, moc trestám, jsem netrpělivá… už asi jiné nebudeme, pořád budeme pochybovat.
A teď k tvé druhé části článku, k neštovicím. Jedna z mých dalších pochybností byl můj přístup k očkování. Neřadím se k maminkám, které se brání i hexavakcíně. Právě naopak, nejradši bych očkovala úplně všechno. A pak na mě ze všech stran útočí různé články o očkování-neočkování, jeho odkládání, penavaxína místo hexavakcíny apod. Já nad tím vždy jen kroutím hlavou, jak může někdo být tak v klidu a neočkovat, ale červík pochybností, jestli náhodou ty maminky neví víc než já, přece jen hlodá. Adrianku jsem byla rozhodnutá očkovat i proti neštovicím, nestihli jsme, dostala je pár týdnů před plánovaným očkováním. U Martínka už jsem trošku pochybovala, říkala jsem si, že s Adri jsme to taky nějak zvládli, jizvy nemá, vše zapomenuto, jen pár fotek na památku… No a pak jsem si přečetla tento tvůj článek. A přestávám pochybovat. Prostě každá máma víme, co je pro ty naše miláčky nejlepší a já si myslím, že raději očkovat než riskovat. Takže pokud stihneme, Martínek očkování proti neštovicím dostane. Možná do něj dávám zbytečnou chemii, ale já si orostě myslím, že to je tak lepší. Maminky neočkovaných dětí prominou.
Snad už je Tobískovi dobře a stroupky pomalu mizí. Měj se moc hezky a brzy na napsanou, Zu
