Ahoj Gábino,
s těmi scénami to taky znám, Honzík umí pěkně ječet a vyloženě na mě štěkat (třeba když mu něco upadne a chce, abych mu to podala – stojí nad tím, já jsem od hračky podstatně dál a ohýbat se je pro mě už teď docela náročné, a on na mě štěkne jak na psa! To bych ho v tu ránu roztrhla jako hada :-D) – no ale většinou se snažím mu v klidu vysvětlit, že si to může podat sám, že to zvládne. Většinou to zabere. A snažím se s ním „dohodnout“ – říct mu, co bych potřebovala, aby udělal a proč. Někdy to docela funguje, někdy ne, když fakt nechce. Ale snažím se dál. Teď třeba hodně řešíme, že hrozně rád pokřikuje, výská, dělá rámus. Nejhorší to je v koupelně, to mi zaléhají uši, jak ten křik bolí. Vysvětlila jsem mu, že doma mi to vadí a potřeovala bych, aby to nedělal. A že křičet můžeme venku. Balkon je povolený jako „venku“, takže když mi tu dneska dopoledne začal zase pokřikovat, řekla jsem mu, že jestli che křičet, ať jde na balkon – a šel. Vlezl na balkon, zakřičel si a pak zase přišel zpátky. Bylo to úžasný 🙂
