Tak poprvé jsem se vyloženě těšila, zřejmě jsem byla jediná, protože na mě všichni koukali, doktoři se culili, ale já se fakt strašně těšila, hodně jsem toho měla nastudováno, a byla jsem šťastná, když přišly porodní bolesti, že už za chvíli budu držet v náruči svého vymodleného chlapečka. Celou noc jsem měla bolesti, prodýchávala je do břicha, to mi hodně pomáhalo, vnitřně uklidňovala miminko, a stejně stále radostný úsměv, že už je „to“ tady! A ráno jsem šla na sál, v pauzách mezi bolestmi jsem si zpívala Depešáky a za pak se ten zázrak narodil. Bolesti jsou něco jako silné menstruační bolesti, co jsem zažívala v pubertě, tehdy jsem myslela, že umřu, ale dá se to. Jediné, co mi celý porod zošklivilo, resp. na co vzpomínám nerada, byla epiziotomie. Stehy mi vylézaly ještě dva roky po porodu a jizvu, ač není obrovská, cítím dodnes při změně počasí. Teď mě čeká porod za 2 měsíce. Zase se začínám těšit, ale zároveň se už i bojím. Nepřeji si nástřih, mám připravený porodní plán, zvolenou porodnici, tak jen pevně věřím, že to zvládnu já i moje holčička, a že to tentokrát bude fakt dle mých představ, hlavně bez komplikací a ve zdraví prožitý porod.
