Milý tatínku,
spíš než bojovat s větrnými mlýny je podle mě užitečnější naučit svoje dítě žít v současném světě. Zavíráním do ulit, ani zakládáním spolků proti reklamě, na které stojí dnešní společnost, asi nikam nedojdete. Jako máma dvou dětí a zároveň jako učitelka na ZŠ mám takovouto zkušenost: nejvíc všem svodům (reklamní zboží, fast foody, alkohol, drogy, internet, gambling, sex v nezletilosti atd.) podléhají právě ty děti, které jsou doma nejpřísněji vedené, které musí hrát před rodiči slušňáky, a pak, když jsou jednou mimo jejich dosah (školní výlety, kroužky, družina, tábory…), chovají se jako „utržené ze řetězu“. Nejsou totiž zvyklé na „zodpovědnou svobodu“ a neumí se v běžném prostředí chovat. I moje děti (5 a 8 let) hrají na počítači hry a koukají na pohádky. Na jiných kanálech to bez reklam ani není možné. Ale už dávno jsme si vysvětlili, že zboží z reklamy je zářivé a nádherné jenom v televizi. Děti si to samy vyzkoušely, když zjistily, že panenky se opravdu samy nepohybují a křídla jim nezáří. Máme dohodu, že při reklamách se vypíná u televize zvuk (protože moc řvou). Když někdy něco z reklamy chtějí, nejdřív si to prohlédnou a vždycky po nich chci, aby mi řekly, proč danou věc chtějí. Že ji viděly v TV, není argument. Někdy jim něco z reklamy i koupím. A platí u nás ještě jedna zásada: Ježíšek nenosí věci z reklamy. Obě moje děti ještě na Ježíška věří, vždycky dostanou to, o co si napíšou, ale samy se hlídají a upozorňují se, že tohle nebo tamto je z reklamy, takže to Ježíšek nejspíš nepřinese. A jinak chci, aby jednou moje děti se snažily udělat svět pro svoje děti lepším a kvalitnějším místem pro život, tak, jako se o to snažím já. Ale to neznamená vytěsnit realitu a žít v bublině. To znamená realitu pochopit a sdílet a čas od času ji třeba obohatit něčím krásným (včera jsme byli na zámku ve Zbirohu. Děti si užily prohlídku, večer nám o ní vyprávěly. Ale stejně tak byly nadšené z tamního dětského hřiště, z obřích šachů, které jsme tam hráli, ze stovek berušek, které objevily na keřích buksusu, z veverky, která nám skákala v parku přes cestu, z motýlů a ze sušenek, které jsem jim vzala na svačinku, i ze svatebních dekorací, které tam objevily). Prostě nešlo o to, že jsme „vzdělávali a zkulturňovali naše děti prohlídkou zámku“, ale o to, že jsme byli spolu celá rodina, užili jsme si to, věnovali jsme pozornost tomu, co jsme si navzájem říkali, a bylo nám spolu fajn. A pak jsme přijeli domů, děti si pohrály na počítači, já udělala večeři a po večeři je vzal táta na kola. Zkrátka, všeho bylo tak akorát s mírou a v té vyváženosti, ne v jednotlivostech, je podle mě to dobré.
Hezký den.
