Dobrý den Gábi, i všechny ostatní nastávající i skutečné maminky. Ráda bych se s vámi všemi podělila o svůj „těhulkovský “ příběh. Koncem února, začátkem března příštího roku se nám i já stát maminkou. Moc se těším a zároveň i děsím.. ne bolesti, ne porodu. Já se bojím něčeho odlišného. Samoty. Samoty, která mě čeká. O uplynulém víkendu se tatínek miminka prostě rozhodl, že nejsem ta správná osoba, se kterou by chtěl vychovávat miminko a tak se už dva dny vzpamatovávám. Prostě odešel. Jsem ve 23. týdnu, v polozařízeném bytě, s rostoucím bříškem, s miminkem, které se den ode dne hlásí čím dál tím víc. A já na všechno zůstala prostě sama. Snažím se maximálně soustředit na miminko, uklidňuji jeho a hlavně asi sebe, že to bude dobré, že to zvládnu / uživím nás oba/obě / – i když upřímně netuším jak. Netuším co mě čeká dál, co se bude dít. Okolí ani má rodina zatím nic netuší, nemám sílu je informovat a pak poslouchat „dobře“ míněné rady. Prostě se bojím 🙁 . Ráda si pročítám ostatní články, vás šťastných maminek, životní příběhy které končí tak, jak jsme si je všechny jako malé holčičky vysnily. Nejsem jednou z nich, teď už to vím. Jen doufám, že moje malá Píďalka to se mnou zvládne do zdárného konce, a že alespoň něco se mi v životě povede.
Vám Gábino gratuluji ke krásné holčičce i k tomu, že jsem to všechno přestála v klidu. Lenka