🙂 Tak abych vám trochu snížila věkový průměr: je mi 41 let (cítm se ale na 35), tak na váš blog napíšu také 🙂 Jsem těhotná zatím jen v 8 týdnu, mám syna 11let. Když mi bylo 27 měla jsem 3 roky po vysoké škole, byla jsem vdaná a chtěla jsem dítě, měli jsme bydlení, psa…. přes dva roky jsem nemohla otěhotnět, syn se narodil skoro po 3 letech.Probíhalo to takto: Po roce co to nešlo jsme byla na _IVF, ale to nevyšlo a já byla tak psychicky vyčerpaná, že jsem si řekla, že to takto nechci. Nejprve jsem se dala půl roky do klidu a pak jsem začala jsem navštěvovat homeopata a také cvčení dle Mojžíšové a denně jsem cvičila! a do 4 měsíců jsem otěhotněla. Manžel dostal práci v zahraničí, tak jsme se odstěhovali když jsem byla v 5 měsící, narodil se nám tam zdravý chlapeček. Měli jsme moc velkou radost, postupem let jsme ale zapoměli na to, že jsme na světě nejen naše dítě ale i my dva jako partneři a čas jsme trávili jen všichni pohromadě a ani jeden den spolu jen my dva s manželem. Dejte si na tohle pozor a pravidelně si nechte nějaký čas pro sebe a to bez dětí! Manžel mi řekl, když bylo dítěti 3-4 roky, že už další nechce, že jedno stačí – byl moc pracovně vytížený. Nechápu, všechno jsem zajišťovala já neřešil nic než svou práci, o víkendech jsme podnikali výlety a sport – s dítětem. Měli jsme nový dům. Po 2 letech jsem ho přemluvila a až po dalším roce a půl otěhotněla a bohužel potratila a pak po dvou letech ještě jednou otěhotněla a zase v 3 měsíci potratila, ale to už byl celý náš vztah na štíru (asi se na tom podepsala nervozita, když jsem viděla, že manžel to dítě ani nechce)….Jsme nyní rozvedení. Jak měl dřív syna rád, tak o něj nyní zvláštní zájem nyní nemá Má svj život, své zajmy – golf, potápění….
Já mám nyní 2 roky přítele a spolu jsme se snažili o miminko, protože víme, že buď teď a nebo nikdy…a po třech měsících heleďme se je to tady! A já jen doufám, že to bude dobrý až do konce. Oba se na něj hrozně moc těšíme, jsme docela dobře zajištění, můj syn si už mnoho let přeje sourozence….takže chybí už jen to zdraví! I přesto všechno co jsem si prožila: Můj názor je – děti ano, ale s rozvahou! a to i přesto jak těžko se k nim někdy přichází. Děti nejsou štěňata a jsou tu navždy a my jsme tu proto, abychom jim byli oporou a byli tady pro ně. A taky jsme tady i samy pro sebe, ale když jsou děti malé tak víc pro ně. A bývá to velmi náročné..:-)))
Přeji vám všem, aby jste se rozhodly ve správný čas. Když je někomu méně než asi tak 22, tak by měl raději ještě poznat víc sebe i partnera, život a teprve pak si na sebe vázat takovou zodpovědnost. To je můj osobní životní názor. A pár roků už na světě jsem…a přesto názory jsou různé, že?