V pátém měsíci jsem na kruhovém objezdu (při rozjezdu v koloně na jedníčku) narazila do prudce zastavitvší sanitky… Nestalo se téměř nic, krom otlučeného nárazníku sanitky. Zato psychické následky mě provázely ještě hodnou chvíli. Také jsem se miminku omlouvala, ale naštěstí mi brzy „odpustilo“. Ten den jsem vstávala díky své absolutní těhotenské nespavosti v půl třetí ráno, jela jsem na těhotenské cvičení na balónech, ale namísto toho jsem skončila u sepisování protokolu na magistrátu. Řidič sanitky byl pod vlivem… Ale vím, že narazit do někoho zezadu je mou (dlouho vyčítanou) chybou. Po sepsání protokolu jsem byla nucena sednout opět za volant, a dopravit se domů. Tím jsem byla nucena překonat svůj strach, otřepat se z šoku a být tisíckrát obezřetnější, než kdy před tím. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Možná mi tato pří(ne)hoda mi pomohla si uvědomit svou zodpovědnost vůči malému stvoření uvnitř mého těla, a stát se tak trochu dospělou. Vím, že se to jen stěží dá přirovnat k tomu, co jsi prožila ty. Ale možná jde opravdu jen o to překonat sebe sama – svůj strach…
