Tu hned napadlo, jestli mi náhodou neodtíká plodovka, tak udělala testík a zjistila, že jo. Pak mě překontrolovala a zjistila, že jsem tak na 2-3cm otevřená, takže asi o půl třetí mě přesunuli vedle na porodní sál. Mezi tím jsem zavolala mýmu broučkovi, že už je to tady, ať dorazí a dostala klistýr. Kontrakce se stupňovaly, ani nevím po kolika minutách a já prakticky všechen čas trávila ve sprše, protože nic jinýho jsem nebyla schopna snést. Navíc ty prášky na spaní docela působily, takže když mě zhruba po půl hodinách dávali na monitor, tak jsem mezi stahama dřímala a když to přišlo, tak jsem drtila svýmu miláčkovi ruku. Asi každou hoďku jsem se posunuli o 2-3cm, kolem páte zkusili píchnout plodovku, protože ji malej blokoval hlavičkou a když mi dodělali monitor asi kolem šesté a já chtěla zase do sprchy, protože ležet pro mě bylo utrpení, tak mě sestřička zkontrolovala a zjistila, že už jsem připravená a že budeme tlačit. Byla jsem šťastná jak blecha, ale měla jsem docela strach, že to nezvládnu, protože únava byla dost silná (blbej prášek). Sestřičky mi řekly, co mám jak dělat a já s posledních sil tlačila. Po zatlačení na první stah jsem měla pocit, že to nikam nevede, ale když mi sestřička řekla, že vidí hlavičku a vlásky, tak jsem zabrala a malej byl během chviličky venku. Vlastně mě ani nestříhali, ale malej měl vedle ramínka pokrčenou ručičku (asi chtěl vylítnout jak Superman a nestihnul ji natáhnout, jak jsem na turbo zatlačila), tak mi trochu natrhl dělohu. Byl to nádhernej pocit vidět toho našeho drobečka konečně v reálu! A žádná velká hlavička mě nečekala, jak mě strašili, tak jsme byli moooc šťastní, že je vše v pořádku. Tatínek ho hned po ošetření dostal do náruče a hojdal ho s blaženým úsměvem. Sestříčky měly radost, že to stihly na svojí směně, protože když mě přijímali, tak s tím nikdo ani moc nepočítal. Na šití mě to umrtvili, ale čím víc se primář tou jehlou blížil ven, tím jsem to trochu víc cítila, ale už to byla proti těm stahům brnkačka. Díky tomu, že jsem nebyla střihlá a šitá z venku jsem hned mohla vlastně cokoliv dělat a ani to nebolelo. Tak nevím, jestli to bylo tím, že jsem od začátku tvrdila, že budu rodit jak po másle a roli zahrála psychika, ale ještě na porodním sále jsem svýmu zlatíčku oznámila, že příště zas, protože mi pořád poslední dny tvrdil, že po porodu si druhý mimi rozmyslím. Byla jsem docela ráda, že se nenarodil v termínu nebo dokonce po, protože měl podle prvního ULZ 10 dnů předstih a po narození měřil 50cm a vážil 3570g, takže standardní míry:D
