ahoj, já mám taky dvojčátka – holčičku a chlapečka. Ze začátku to bylo pro mě hodně složitý, ale postupem času jsem přišla na to jak většinu věcí zvládnout.
Nebylo to pro mě ani pro mojí rodinu jednoduché, protože syn se narodil se srdeční vadou- tak jsem lítala z nemocnice do nemocnice. Jednou jsem byla s ním podruhé zas s dcerou.
Při třetí operaci srdíčka už to vypadalo slibně. Operovali mu srdce, plicní žíli chlopně, aortu..
Nedávno jsme jeli na kontrolu do Motola. Celou dobu jsem si říkala už nás čeká poslední operace a bude klid, nebo max. nějaké menší operace a ne už ty 8hod a víc.
No jo jenže pani doktorka mě dostala do kolen. Říkala mi, že už ho operovat nebudou, nebo ho budou operovat až bude kolabovat, ale nemá žádnou šanci na přežití.
To byla rána pod pás.
Před půl rokem jsem si říkala, že si snad nikdy nezvyknu, že je mentálně a tělesně postižený, ale tohle opravdu nedam.
V listopadu dvojčátkům bude pět. Dcera už všemu rozumí, má brášku ráda. Nechce si s ním hrát, chápu jí.Syn neumí chodit, jen leze. Neumí si hrát, jen všechno rozhazuje a ničí. Velký problém je, že neustále pláče, křičí a knourá-protože neumí mluvit.
NO a ted připravuju narozeniny a vánoce, protože se bojim, že jsou naše poslední.
PS: samozřejmě tim nechci nikoho odradit od dvojčátek. Bez mých dětí si život nedokážu představit. To je to proč tu jsem.
