Ahoj M. 🙂
Jojo, i to hraje roli, ony ty šprajcy se objevily už dřív, vím, že Tyši svůj narozeninový den ve dvou letech (v březnu) protrucival. Moje máma, jak ho viděla, řekla, že tohle je tříleťák (myšleno typické chování tříletého dítěte, které to zkouší), akorát řekla, že dnešní děti jsou v lecčems napřed… 🙂 Mě trápí, že na něm vidím, jak mu v tom není dobře. Jak se uvnitř pere s tím, že to vlastně nedělá rád, že odmlouvá, trucuje, bouchne někoho z naštvanosti. Ale neví, co s tím, co s tou negativní energií, co se ho chytne. My dospělí to, co cítíme, většinou zadržujeme v sobě a neventilujeme, tak se to pak, věřím tomu, projeví např. v onemocnění těla. Takže je fajn, že děti tu blbou diplomacii nemají a furt mají šanci to zdravě ze sebe dostat, ale prostě furt přemýšlím, že se mi to nezdá přirozené. Źe to, jak se děti chovají, je jakýsi odraz nás dospělých, nehledě na „tříleťáky“.Prostě to nechci vzdát a říkat si, že to je normálka… Ale jsem to já takový typ – sebezpytující, sebetrýzňující.. :-))
