Ahoj Marie,
od začátku, co píšeš, vnímám, že máme lecos společného – od muzikantské rodiny (i když my jsme s mužem jen nadšení amatéři) přes podobné zkušenosti s dětmi a porody (starší dcerka zpočátku poměrně dost plačtivá, mladší syn naopak od začátku nádherně klidné miminko, první porod zdlouhavý, druhý nečekaná „rychlovka“) až po inspirační zdroje (koncept kontinua, N. A.). Tvůj poslední příspěvek mi také hodně připomíná naší situaci.
Mám mezi dětmi rozdíl 20 měsíců. Je to dost málo, a je to náročné, ale zase se těším (a věřím), že k sobě budou mít tak blízko, jako mám doteď já se svým o dva roky mladším bratrem, a jako má můj muž se svým bratrem, se kterým jsou od sebe rok a půl. Dopředu jsem se připravovala na to, že bude dcerka žárlit, ale ze začátku jsem nic takového nepozorovala. Naopak, byla z miminka úplně nadšená, když za námi přišla poprvé do porodnice, dokonce jí bratříček zajímal mnohem víc než já. Až po pár dnech doma do začalo – záchvaty vzteku kvůli sebemenší drobnosti, na bratříčka si vztek nevylévala, chovala se k němu pořád moc hezky, ale bylo na ní vidět, že je to pro ní hrozně těžké období. Bylo mi jí moc líto, několikrát jsem jí při tom, když to na ní přišlo, držela, a plakala s ní… Musel to být pro ní přecejen ohromný šok, že už není naše „jediná“, i když byla jinak už nějakou dobu velice samostatná (podobně jako Tyši vydržela přespávat u prarodičů, s hlídáním nebyl nejmenší problém…) Také mi bylo líto, že už spolu nikdy nebudeme mít tak těsný vztah, jako do té doby, než se synek narodil. Ale bylo jasné, že to jinak nepůjde. Že si to musíme odžít, ale že to není nic strašného, že se život mění, a my se musíme v našem vztahu posunout dál… Po pár dnech nejhorší záchvaty ustaly. Snažila jsem se být vždycky s ní, neposílat jí nikam pryč, prožít to s ní. Doteď se občas vzteká, ale už je to takové normálnější, vnímám to tak, že už je ta nejhorší fáze odpoutávání za námi. Náš vztah se opravdu docela změnil – třeba před narozením syna byla o dost víc navázaná na mě než na mého muže – teď je to tak půl na půl. Často jde dokonce radši rovnou za ním. Nemoci nás taky neminuly, a samozřejmě první, koho skolily byla právě dcerka. Doteď se to táhne, ale teď už je to zase spojeno spíš s fyzickou vyčerpaností nás všech (příliš mnoho koncertů, málo spánku, dodělávání školy – já), která je ale naštěstí vykompenzovaná radostí z toho, že se naše rodina začíná „usazovat“, a je nám spolu hezky. Přeju, ať se vám to období podaří také překonat, a máte se zase jen a jen dobře.
