Ahoj Ivo,
prožíváme podobné „žárlivé“ období, tak se s tebou podělím. Ani to není žárlivost v plném slova smyslu, Jáchym se k Justýnce chová moc hezky – dělá malá, dává pusinky, pomáhá ji koupat, podává plenky, dokonce vylévá nočník 🙂 a neubližuje jí. Poslední dobou má ale co dělat sám se sebou a my jsme taky kolikrát bezradní. Nejspíš objevuje svou vůli a učí se s ní zacházet a vyrovnávat se s tím, když není vždy po jeho (období vzdoru), ale myslím, že mladší sourozenec v tom taky sehrává roli (přecejen zabírá nějaký čas a prostor).
Když se do toho vzteku zamotá, nenechá na sebe ani (něžně) sáhnout ani (vlídně) promluvit, ale jindy je takový nějaký ubrečený a nedá se „setřást“ z náruče. Vím, že je to pro něj obtížné, a snažím se být trpělivá a klidná, i když někdy je právě tohle hodně obtížné pro mě – zvlášť když tu náruč mám jen jednu a druhé dítko zoufale volá. Lásky mám pro oba dost, ale to on zatím nedokáže pochopit. Nedávno jsme se vraceli z venku tak, že jsem nesla obě děti a ještě těžký nákup, no jak klokanice :o). Nebo nám prchá z ložnice, uprostřed noci vstane a jde si lehnout do obyváku, taky tam chodí usínat. Několikrát jsem se ho ptala, jestli už třeba nechce spát ve svém pokojíčku, ale neodpověděl. Myslím, že nemá cenu ho lámat a uměle vytvářet hranice i tam, kde není třeba, jen doufám, že ty hranice, kde třeba jsou, brzy uvidí.
Na druhou stranu nám (i sobě) dělá i radost, během dvou – tří měsíců se celkem bez problémů zbavil plenek :o). A většinu dne je v pohodě, takže ty úsměvy a radůstky nějaký ten tu-a-tam-vzdor vynahradí.
Přeju hodně trpělivosti a vzájemného pochopení, ono to určitě přejde :o)