Jo ještě k té žárlivosti nebo pocitu odsunutí u staršího sourozence – myslím, že nám pomáhá taky to, že starší bráška byl při tom, když se (doma) Justýna narodila, takže neměl důvod ji vnímat jako vetřelce, který mu unesl maminku na několik dní do porodnice, ani jako „cizí řvoucí mimino“ po pár dnech z porodnice přinesené.
A zásadně mu nebráme, aby se k ní přibližoval (aby „jí neublížil“). Samozřejmě neumí ještě úplně dávat pozor a někdy hrozí, že ji nechtě kopne, tak to jsme nablízku a obezřetní a kopance „chytáme“, jinak ale chodí, dává jí pusinky na čelíčko a dělá malá :o).
Teď už je to lepší, ale za začátku, když jsem s nimi začala být doma sama, jsem se taky cítila hrozně, když zrovna oba akutně potřebovali obě moje ruce (při přebalování, oblékání) a druhý brečel. Je to přecejen nová situace a chvilku trvá, než si na ni všichni zúčastnění zvyknou. Už to bude jen lepší :o)).
Jinak myslím, že ideální věkový rozdíl neexistuje, ale není „zdravé“ být dlouho jedináčkem: čím dřív přijde sourozenec, tím líp. Všechny děti jsou společenské, i ty prvorozené, jen je to pro ně trošku těžší, zvykat si na sourozence po tom, co byli rok dva sami, což pro ně mělo i jisté výhody (které si teprve s příchodem sourozence začínají uvědomovat). Nevýhod jedináčkovství je ale určitě víc. Tři roky mi připadají kritické proto, že prvorozenec bývá často brzy po tom „odsunut“ do školky, lepší je, když jde do školy už sžilý s bráškou či sestřičkou.
