Je to těžké rozhodování, možná je to rouhání, ale já bych si vědomě postižené dítě nenechala. Hlavně proto, že znám rodiny, které postižené dítě mají a i když se jedná „jen“ o DS, není to jednoduché. Žena se většinou na postižené dítě velmi upne a žije jen jím, muž častokrát od rodiny odejde. Ano, když je dítě malé, není to takový problé, ale jak se vyrovnáte se situací později? Až bude dospívat, začne mít sexuální potřeby a už to nebude roztomilé miminko? S rozvojem pohlavních „tužeb“ je to pak dost náročné. A taky žijeme ve společnosti, kdy to rodina s postiženým dítětem nemá jednoduché. Kdysi, když měla žena 3,4,5 a více dětí a nějaké bylo postižené, moc se to nebralo. Dnes, když máme 1, max 2 děti, podstupujeme IVF, hormonální kůry atd aby bylo aspoň jedno dítě, chápu, že vědomě si postižené dítě žena nenechá. Nicméně, pokud se žena rozhodne, že nechce genetické testy a chce i postižené dítě, je to její volba a lékaři i personál jí mají bez výhrad akceptovat. Nicméně, pokud by jej umístnila do ústavu, což se často stává práve s tím, jak dítě roste, měla by za péči o něj platit a neměl by jí platit stát, potažmo my jako dańoví poplatníci.
