Věřím, že nechala. Věřím, že by bylo hodně těžké se s tím vyrovnat, ale nechala bych si ho. A zdravotníci by to neměli odsuzovat. My je také neodsuzujeme za to, že podporují zabíjení zárodků (i když se snaží to nazývat přerušení, o žádné přerušení se nejedná, pokračovat se totiž nedá, je to prostě konec a jednou přerušené těhotenství se nikdy znovu nerozeběhne, i kdyby si to matka desetkrát rozmyslela). A z těch testů stejně člověk není moc moudrý. Například: Pravděpodobnost Downova syndromu 1:300. (Chcete-li vědět víc, ohrozte dítě amniocentézou…) A co s takovou informací? Jen Vám možnost postiženého dítěte začne připadat reálnější a vy už možná nebudete tak pohodové těhulky jako předtím. Asi je dobré to vědět dopředu a psychicky se na to připravit. Ale mnoho věcí stejně dopředu nevíte. Třeba bude naprosto zdravé a jednoho dne nešikovně skočí do vody. Nebo začne brát drogy. Nebo si s ním nebudeme rozumět. Stejně nikdy dopředu nevíme, co jsme na sebe ušili, když jsme dítě počínali. Nikdy nebude přesně takové, jak jsme si ho představovali. Ale pokud nejsme ochotni dítě přijmout se vším všudy a jakékoliv k nám chce přijít, pak je na místě si to pořádně rozmyslet už před početím. Pokud budeme chtít jen zdravé a krásné děti, a navíc pokud možno jen určitého pohlaví, byli bychom brzy jak staří Sparťané, kteří nedomrlé chlapce a leckterou holčičku hodili hned po narození ze skály.
