Manžel u porodu byl, ale skončilo to císařem, ale stejně jsem byla ráda, že jsem ho tam měla, protože jsem chvílei vůbec nevěděla, co se děje. Spíš jsem nebyla připravená, asi ani jedne z nás, na to, co může být po císaři všechno za komplikace. KOjením to začalo, nehojením mojí rány končilo. Naštěstí jsme natrefila na lidičky, co mi pomohli a nějak to se mnou překonali. Přes interent jsme si našla kojící asistentku a prostě jsme vydržela i když v porodnici mi už chtěli Michálkovi strkat flaštičku. Zánět prsu jsem zvládla, ale jizva mě dlouho bolela, nešlo ji ani masírovat, jak se doporučuje. POveldo se to až po curenzymu, co mi doporučila obvoďačka. Teď už to mám snad všechno za sebou, Mišulkovi je půl roku, krásně roste a manžel už nemá vztek na porodníky 😀
