No u mě to začalo tím, že jsem měla jít na tu operaci. Šéf je v pohodě a nikdy jsme si nic nenalhávali, tak jsem mu řekla, že se mojí gyndařce něco nelíbí a musím na operaci. Jediný, co jsem mu narovinu neřekla bylo, že ta operace je kvůli tomu, že nemůžu mít miminko. No tak jsem v práci všechno připravila, že tu cca 14 dní nebudu. A když už jsem teda měla nastoupit do nemocnice, tak jsem zjistila, že jsem těhu a operace se nekoná. Tak jsem popravdě řekla šéfovi, proč na tu operaci nejdu. Vzal to úplně v pohodě. Jsem v práci už 8 let, tak šéf přiznal, že to čekal daleko dřív. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsem to řekla hned. Protože u mě to potvrzení těhu bylo komplikovanější (nejdřív jsem měla podezření na mimoděložní) a chodila jsem pořád po doktorech. Když už se zdálo, že mám vyhráno, měla jsem potvrzený děložní těhotenství a byla jsem 5+0 na jednom jednání na kterým jsem byla naštěstí i se šéfem jsem začala krvácet. Byl to děsný šok a šéf okamžitě poznal, že se něco děje. Tak jsem mu stranou řekla, že mám problém. On neváhal a jednání z minuty na minutu ukončil (i když jsme zdaleka nebyli u konce) a hned mě odvezl do nemocnice. Pak jsem byla týden a půl doma. Naštěstí krvácení bylo jen jednou, pak jsem asi půl dne jen špinila a od té doby (musím to zaklepat) je to v pohodě. Normálně bych měla chodit aspoň v černých kalhotách a blůze, ale co jsem těhu, tak můžu klidně chodit v džínách a tričku. Hlavně abych měla pohodlí. Šéf je rád, že chodím zase do práce, protože když jsem tu nebyla, tak dost nestíhal. Takže mám i dost úlevy. Nemusím na žádné jednání, když měl šéf trochu škrábání v krku, tak mi do kanceláře skoro nechodil a nosil pomeranče abych měla dost vitamínů. Takže já v žádném případě nelituju, že jsem to řekla hned. Koukám, že jsem se nějak rozepsala 😀
