RE: Přišla jsem o to

Díky Terko za povzbudivá slova,ale nemůžu si pomoct při čtení tvých řádků mi opět tečou slzy jak hrachy na klávesnici a když vyťukávám písmena tak se musím kolikrát vracet protože jsem napsala jiné písmeno.
Ono na to nejde nemyslet a nejhorší je to doma když jsem sama.V práci se člověk nějak ovládá,ale doma jako když pustíš vodovod,stavidla.ach jo.
V první řadě jsem pesimista a dóóóóóóóst velký.S dcerou je to horší-ona je,jak to říkala podagožka v poradně podprůměrný žák,ale má jem slabou dyslexii.Ji nic nezajímá,jen hraní a koukání na televizy-to u ní vypěstovali u tatínka,tam byla pořád na televizi a až teprva teď zjistili,že se špatně učí tak s ní něco dělají-už je to samo napadne a nemusím jim to říkat,aby s ní četly,počítaly,atd.Já,dalo by se říct,že pro svůj klid ji domácí úkoly dělám sama,když po hodině a půl nenapíše nějaký příklad ikdyž ji to vysvětluji. Sloh a čtenářský deník to vymýšlím já protože co přečte tak to hned zapomene.A právě pro svůj klid,aby nenosila domů poznámky,že neá tohle a tohle tak to udělám. Já vím,že je to chyba. Do poradny chodíme,ale to mi připadá co ji dá za úkoly,že to je spíše pro děti do 3třídy. Teď probírali dělení dvojciferným číslem a div,že jsem ji nechytla pod krkem-přes hodinu jeden příklad-neví kam co má psát.Od učitelky to má krok po kroku rozepsaný. Jen se bojím za 3-4roky,až si bude vybírat kam půjde,teda jestli do 8,9 třídy dojde.

Včera večer jsem na přítele skoro řvala-to kvuli tomu,že on na mě spustil,že zas bulím,že dělá co může,ale že se to rychleji nepostaví,že už klidně můžu být těhotná když se budem stěhovat a já na to,že radši s dítětem ještě počkáme,abych přispěla s nějakými penězmy(s tím málem co mám),protože pak budu mít prd. Když jsem nadhodila termín květen tak mi řekl,že to tak vidí na stěhování. Mě,ale v tuhle chvíly i ten květen připadá hrozně daleko.
Víš Terko,já jsem na baráčku dělala skoro všechno,teda skoro.Když se kopaly základy tak jsem uhrabával hlínu co se odvážela-srovnávala jsem terén,když přivezly beton na základy tak se do nich dávaly kameny.Když se dělalo ztracený bednění tak jsem si míchala beton a nacpávala jsem ho do toho bednění,po té když se stavělo tak jsem zadělávala lepidlem spáry mezi cihlami-ytongem.Pak zas vrtala a škrábala otvory na kabely a vyrpínače(elektriku) a pak i natahovala lepidlo na stěny-mohla jsem pomoct,ale teď už memůžu pomoct,teď už to bude vidět a to mi přítel nesvěří -jako natahování štuku.A další práce jsou spíše pro chlapy-dávát sádrokarton na strop.Takže mi to připadá,že teď jak nemůžu přidat ruce k dílu tak se to vleče a stát a koukat se mi tam nechce.Doma mě to nebaví.Nebaví mě ani uklízet.Jen bych seděla a něco do sebe cpala a tloustla,ale držím se,ikdyž ideální váhu nemám a nikdy mít nebudu-příteli se hubený nelíbí.Ani ven mě nebaví chodit. Dnes,krásně svítí sluníčko,koukala jsem přes svářečský sklo na zatmění slunce,ale ven nejdu,život mě nebaví.Není tohle syndrom vyhoření?
V práci to stojí na dvě věci.Jsem na úseku kde nikdo nemůže vypadnout na směnu a když mám volno či dovolenou a oni mi volají tak mám po volnu a po dovče.
Takže se nedivte holky,že to na mě takhle padá.S moji psychikou to jde dóóóóóst z kopce-zkrátka jsem hromádka neštěstí.:'(

Promiňte holky jestli vám tímhle kazím náladu.Potřebuji se vyzpovídat.Doufám,že vám náladu nezkazím a vše bude jak si přejete.

Tohle píši přes 3hodiny,zasypaná posmrkanýma kapesníčkama a nevím zda to mám poslat.Ani tenhle rok jsme s přítelem nepřívítali-nechtěla jsem,protože ho vidím černě.:'(