holky, i ty Jessiko- nevzdávejte to!
První dceu jsme měli vymodlenou po 3 letech snažení, pak stačilo změna zaměstnání odjet na dovolenou a dítě jsme počali přirozenou cestou, před tím už doktoři vše vzdali Dcera se narodila v roce 1999, bylo mi 25 let. Pak jsme chtěli druhé dítě, po dvou letech snažení se jsme navšzívili Iscare v Praze. Dostali jsme se k panu primáři do péče až vroce 2006, prošli jsme opravdu vším, co se udělat dalo, všechny hodnoty vycházely úžasně, ale pořád nic, prostě se nic nechytilo, nešlo to dlouhých 8 let. Pan primář udělal veškeré hodnoty a vycházelo vše taky báječně, až se podivoval nad tím kde je chyba. Nakonec jsme se rozhodli, že podstoupíme IVF. V té době však nabádal, abudeme mít v hlavě, tedy já, že by jsme byli oba v pohodě, že to taky nemusí vyjít, čím míň budeme na to vše myslet, tím to bude lepší. A světe div se, měla jsem jít na plánovaný termín IVF a tam ultrazvukem zjistil, že jsem v jiném stavu. Prostě jsme to v té době hodili za hlavu, tedy spíš já. Dodnes mi od něj ještě zní jeho slova- když to mozek vzdá a vše je relativně u obou v pořádku najednou se příroda dá do chodu. Tehdy v roce 2007 jsem se tomu i smála, máme totiž v rodině geneticky dané, že jsou děti věkově od sebe až 10 let. Dnes říkám měl pravdu, čekáme opět spontánně další miminko po 2,5 roce od druhé dcerky. Prostě tělo i mozek se najednou zapojilo samo:) . Takže těm, kterým zjistili, že by neměl být problém s otěhotněním a přesto to léta nejde, vidíte, jde to, jen na miminko nemyslet aby nevznikl blok, přeji všem hodně štěstí<:o)
