Ahoj holky, tak jsem poctivě přečetla všechny příspěvky v této kategorii a děkuji, že se dělíte i o Vaše zkušenosti. Hodně jich je užitečných a člověk pak vidí, že není jediný komu se mimi nedaří, když všichni kolem oznamují radostné novinky, nosí pyšně bříška, nebo tlačí kočárek a Vy prostě stále nic a nic :'( . Je fakt hodně náročné na to nemyslet…..
HA jsem již nějaký rok nebrala, ale chránili jsme se. Tak jsme si loni v únoru řekli s partnerem, že to pomalu začneme zkoušet a necháme tomu volný průběh, když nám všichni říkají, že čekat 1/2 roku než se poštěstí je dnes úplně normální. A jak nás ani nenapadlo, že by se to mohlo hned zadařit, tak se na poprvé zadařilo. Radost nám však nevydžela dlouho, protože mezi 10 a 11 t mimču přestalo tlouct srdíčko…něco bylo špatně, tak že následovala smutná klasika:(
No a teď se zase nějakou dobu snažíme a kde nic tu nic. Mladší brácha čekají s přítelkyní mimi každým dnem, tak se moc těším na malou, ale zároveň je mi na dušičce smutno. O víkendu se zastavili naši známí a že nám musí něco oznámit…jsou ve čtvrtém a čekají také prcka. Moc jim to přeji!
Já se bohužel začínám propadat do čím dál větší depky a nevím, jak z toho ven……… Vím, že to není dobře, tak jsem se tady z toho potřebovala alespoň troch vypsat.
Děkuji Kačce za její příspěvek nakopnul mne k tomu, že nebudu nic odkládat, topit se tady v slzách, naběhnu za svou gynek. lékařkou a pobavím se rovnou o CAR a alespoň budu vědět na čem jsem 🙂 a v čem by mohl být zakopaný pes! No a také mi je o pár let více než kačce :O
A pro Vás všechny ostatní: hlavu vzhůru a jdeme bojovat!
