ahoj Mončo, také tě vítám. neboj se na cokoliv zeptat, pokud budeš potřebovat. určitě ti všechny rády poradíme, možná se dozvíme něco nového i my. Vláďo, nemáš zač vůbec zač. prostě na to nemysli. ty to zvládneš, a v prosinci si domů odneseš nádherného „prcka,“který ti bude dělat jen samou radost. uvidíš. Marci, my máme Roomstera, a pak ford transit 16+1, takže se vejdem 🙂 jak říkám, s oběma auty máme dobré zkušenosti. Ve škodovce jezdí manžel do práce, nebo já, když jedu sama nakupovat, prostě když nás je jen hrstka. je to dobré auto, jsem spokojená, lehce se řídí a má docela velký úložný prostor. také spotřeba ujde. a hlavně je to české auto, takže vždy když jsme řešili nějaký problém, náhradní díly byly „po ruce.“ Forda máme pro 16 osob, zatím nás je deset, ale vyhovuje nám to. sice si teda občas přijdu jako blázen, protože je to minubus, ale zase se mi líbí, že se tam vejdeme všichni. také mi přijde bezpečný, tím jak je velký. a velkou výhodou je, že když se děcka pošťuchují, můžu je „rozsadit“. ale jinak má každý to svoje místo, které mu vyhovuje, je to uspořádané tak, že když třeba Týnka pláče, natáhne se k ní Mína a já se nemusím za jízdy stresovat, co že to s ní je. když jezdí manžel na zápasy nebo turnaje, nebo máme my nějakou soutěž, také tam skládám ostatní děti, takže jsem za ták velké auto vlastně ráda. a naše rodinka se může ještě rozrůst 🙂 auto s posuvnými dveřmi je bezesporu výhoda, protože když někam zajedeš, máš jistotu, že neodřeš ostatní auta.
s tvým názorem na těhotenství souhlasím, ale porody jsem teda nádherné neměla 🙂 kdyby to šlo, nejraději bych je přeskakovala. děcka byla vždycky přírodně, ani jsem nebrala žádné povzbuzující prášky, nic. prostě jsem šla na ultrazvuk a moje doktorka na mě začala tak divně koukat 🙂 moje maminka je z dvojčat, ale její sestra zemřela jako malá. jinak žádná vícerčata.
Esty si rodiče nepamatuje, máme doma pár fotek, ale on to bere tak, že prostě jeho rodina jsme my. někdy má takovou smutnou náladu, naštěstí je dost otevřený, takže když ho to popadne, dám si jej na klín a povídáme si o jeho rodičích a o Brazílii. s manželem plánujeme, že až mu bude letos v září 8, jako dárek pojedeme na prázdniny na měsíc k bratrovi, protože se Esty moc touží podívat se tam. děti mají ve škole dobré výsledky, už jsem mluvila s třídními učitely a neměl by to být problém. s adopcí to bylo překvapivě snadné, skoro se vším nám pomohl bratr a hlavně jeho žena, protože dělá na odboru sociální péče (nevím, jak se to jmenuje u nich) a tak všechno zařizovaly oni. bývaly by si ho vzaly k sobě, ale bratr byl v té době dost nemocný, prostě se to nehodilo. adaptoval se dobře, děti jsou takové flexibilní. největší problém byl jazyk, protože sice v roce žvatlal obstojně, ale nikdo jsme mu nerozuměli. v tom nám, právě pomohla znaková řeč, kterou jsme se učily kvůli Matymu, nejprve jsme se tedy dorozumívali pomocí znaků a později, skoro ze dne na den, začal mluvit úplně skvěle. tehdy měl akorát štěstí, že v tom autě nejel s nimi. bylo prý úplně sešrotované. z jeho autosedačky zbyly jen cucky…
