Tak jsme přežili další noc. Maxík se také v noci nějak mlel, navíc si stáhl šustící kytku, kterou mu večer vždy vytáhnu nahoru, aby si jí stáhnul až ráno, když bude probuzený. Ale jemu se to podařilo už v noci, takže šustil o sto šest. V šest už jsem to nevydržela a vytáhla ho na kojení. Pak jsem si řekla, že zkusím, jestli ještě se mnou nezabere. Podařilo se a i když mě každých 20 minut budil vrtěním, tak jsme to dotáhli až do osmi hodin. Ale i tak mi to asi pomohlo (+ ta včerejší vynechaná procházka) a jsem celkem fit. Na desátou jsme vyrazili za tou zdr. sestrou, co je tu jednou za měsíc na převážení a poradenství. Měla jsem tucha, že se na to v tomhle počasí vyprdne, ale stejně jsem tam šla. Paní v tom centru mi řekla, že je to zrušené (kvůli počasí – ale silnice jsou čisté a suché, jen je po ránu mráz a přes den kolem nuly), ale že jestli chci, tak že jí mám dát číslo a ona je s ní domluvená, že předá kontakty těch, co chtěli konzultaci, a že by za nimi přijela domů. Tak jsem zvědavá, zda zavolá. Ta paní z centa byla moc ochotná, protože tam mají trvale váhu a metr na děti, tak jsme Maxíka zvážily a změřily. Váha 7,79 kg, ale měřit neumíme, tak se Maxík scvrkl 😀 Když už jsme byli venku, tak jsme to spojili s procházkou. Dokonce jsem si musela sundat rukavice, jaké bylo teplo. Po návratu domů jsem využila toho, že mám ještě dost energie a rozřezala jsem pilkou poslední paletu, aby už tu nic nazavazelo, až mi (doufám) přivezou dříví. Odpoledne zůstaneme doma a jsem rozhodnutá, že pokud se nebudu cítit OK, tak že budeme chodit ven každý druhý den. Mě skvěle vyhovovaly dopolední procházky a odpo jsem mohla už být doma. Ale teď když mrzne, tak to nechci ráno hrotit, ale pak už mi na odpolední procházku nezbyde moc sil.
Raduš, mrzí mě, že Martínek sabotuje kojení. Mě začal Maxík u levého prsa dělat to, že ze začátku docela pije, ale pak začne dásničkami jezdit po bradavce, stiskne jí a pak jí dásněmi „žužlá“ a to je fakt dost nepříjemné. Z pravého naštěstí pije dobře. Hlavně že jste to dotáhli až do šestého měsíce, teď už je to spíš o kontaktu maminka-miminko, výživově už to takový rozdíl není. Ale chápu, že když je to „poslední“ miminko, tak sis to chtěla užít co nejdýl.
Kačko, já si myslím, že u mě je to hlavně o psychice, která se pak promítne i do tělesna. Nemůžu se ubránit myšlenkám, co by bylo s Maxíkem, kdyby se mi něco stalo, kdo by se o něj postaral, kdybych musela třeba do nemocnice atd. Sama jsi viděla, jak bylo skvělé, že se manžel dokázal perfektně postarat o Radovánka. A takhle já tu takovou „pojistku“ nemám a to je asi to hlavní, co mě deptá. Moc se mi líbila ta poznámka o „nicnedělání“. Já mám totiž také pocit, že vlastně nic moc nedělám a pak nechápu, z čeho jsem teda vlastně utahaná. Třeba s nádobím si nedělám těžkou hlavu, v kuchyni straší ještě hrnce od včerejšího oběda, kdy jsem si dělala vepřové na paprice (na dva dny).
Jestli je pravda, co manžel zaslechl o termínu svého návratu, tak by tu mohl být za 5 týdnů a pár dní. Kdyby chudák tušil, že se nejvíc těším na to, až budu moci Maxíka někomu vrazit (jako ten převozník pádlo ve Třech zlatých vlasech děda Vševěda) a ne na erotické noci, na které se bezpochyby těší on 😛
