Nelyn, já výbavu vůbec neřeším, nevím co to bude a když se neukáže tak bude mít všechno zděděný po dceři, takže chlapeček v šatičkách bude rozkošnej 🙂 Hele já dečky vůbec neřešila, nějak nevím proč, měla sem zavinovačku, pak spací pytle a jinak sem měla ty flízový dečky z Ikei, sou lehounký a teplý, na zimu sem měla fusak do kočárku. Až v roce a třičtvrtě se dcera naučila spát, resp. usínat pod prošívanou dekou, za hodinu se z ní stejně odkope.
Jinak s tím hřešením, já to mám teď děsný dokážu sežrat všechno, čokoládu, banán,jogurt,zmrzlinu-tu bych mohla i k snídani. Nikdy sem nebyla tak rozežraná jako teď:S
Máňo k tvé mamince, vždycky bude něco špatně, když nebudeš o tom malým mluvit, ukazovat obrázky z UTZ tak bude naštvaná že nic neví, když jí budeš něco říkat tak si moc citlivá…..Moje máma byla hrozně uražená že první fotku z velkeho UTZ viděla dřív tchýně než ona. Když se malá narodila tak sme věděli že nejdřív musíme volat jí a ne někomu jinému protože to by byla tragédie rovna světové válce. No a pak sou samozřejmě momenty kdy bych střílela úplně všechny- no minulej porod si měla císařem tak teď to pujde normálně, přece nebudeš zas ve špitálu tejden. Jako kdybych si to přála, že jo. Nebo věty typu „to se za nás nedělalo a taky sme to zvládly/porodily atd. Když sem se tenkrát nemohla rozkojit tak místo pomoci sem slyšela „tak udělej sunar, vy ste na něm vyrostly a nic vám není“ Kvůli téhle větě sem byla rozhodlá že to prostě jít musí a hotovo. Někdy je lepší jedním uchem tam a druhým ven a naprosto to neřešit
