čau holky,
s tou dovčou, my s malou jeli prvně na „dovču“ když sme byli přesně šest týdnů po porodu, byli sme deset dní v jizerkách, na chalupě, kde jsou stále ještě trochu drsnější podmínky. A bylo to fajn, takže pokud máte Máňo možnost ject někam kousek a užít si klidu(hlavně vám asi někdo uvaří a pokoj uklidí) tak naprosto ideální jen počítej s menší depresí až se vrátíte, pak už to bude zas na tobě.
Jinak začínám fakt magořit. Večer sme byli v divadla, snažíme se žít kulturně dokud vydržím sedět a nečůrám každých pět minut, hra byla supr ale ke konci mi najednou z čista jasna vlítlo do mozku „Bože já sem těhotná, už po druhý, stárnu, chudák Viki už na ní nebudu mít čas, jak sme jí to mohli udělat“ nikdy sem tak strašné myšlenky neměla, pak už sem se samozřejmě na divadlo nesoustředila a měla sem co dělat abych nebulela. No a když sme jeli domu tak sme v tramvaji potkali nějakou „zlváštní“slečnu co znala manžela, ten z ní byl uplně vykolejenej že koktal jak puberťak, hned teda vystoupila a z muže vypadlo že to byla jeho bývalá. No to bylo na mě už dost, takže sem ležela v posteli a bulela. Proč? vlastně teď ani nevím, ale bylo mi všechno strašně líto. Stává se vám to taky? A teď sem v pohodě.
