Tak už máme tatouška zpátky doma. Nemohli jsme se dočkat, tak jsme si ho jeli vyzvednout do práce. Čekala jsem před vchodem, kvůli tomu jsem Maxíčka musela v autosedačce vzbudit. Když konečně manžel vyšel, tak naše jindy usměvavé miminko se zatvářilo, jako by ho chtěl někdo zavraždit, stáhl pusinku a ani jednou se neusmál a dokonce to vypadalo, že snad bude plakat. Vůbec jsem to nechápala, na všechny se směje, nejen na ženské, ale i na zubaře, a nejednou tohle… Manžel to teda ustál, chápe to, ale určitě to pro něj nebylo lehké. A během večera se Maxíček na něj usmál jen párkrát. Dneska jsme se šli projít do vesnice, manžel čekal před jedním krámkem a já zaběhla dovnitř koupit cibuli. Byla jsem tam tak max. 5 minut a když jsem se vrátila, tak Maxík plakal. Stačilo, abych se k němu naklonila a do 10 vteřin bylo po pláči. Dneska se už směje víc než včera, ale i tak má chvilky, že když se k němu manžel nakloní, tak Maxík stáhne pusinku. Nevím, co se mu v té hlavičce motá, jestli už mu začíná ta krize osmi měsíců, kdy odmítají všechny jiné lidi než maminky… Ale včera manžel dával kašičku a bez problémů, dokonce absolvoval celé koupání, sušení, mazání a oblékání. Dokonce líp než já, protože mě Maxík utíká, kdežto manžel ho svlékal a oblékal vsedě a to byl Maxík v klidu. Mně teď přijde že mám spoustu času 😀