Bondi, mě se také Maxík několikrát skulil z puzzle a hlavičkou se bouchnul o dlažbu. Teď už je pohybově jistější a pár týdnů už se to nestalo. Prý když se dítě uhodí apod. tak hlavně rodiče nemají šílet, protože to dítě se lekne ještě víc a pak se těžko pozná, jestli brečí kvůli bolesti nebo z leknutí.
Včelko, mě normálně slovenština nevadí, měli jsem dokonce ve škole v čítance i nějaké úryvky ze slovenských knížek. Ale je pravda, že když jsem ještě před odjezdem do Francie chodila na alergo do ÚVN, tak tam byly ke konci snad už jen slovenské sestřičky. V Praze je asi hustší pokrytí Slováky 😀 My měli v práci jednoho starého služebního řidiče, to byl Slovák a jezdil jako prase, několikrát nás v autě málem zabil, a když jsem to už nehodlaly snášet a stěžovaly jsme si na něho, tak přišel k nám do kanceláře, brečel a pořád říkal „Prečo?“. Mně se v tom okamžiku vybavila písnička skupiny No name – Čím to je? A vobec prečo? 😛 a chtělo se mi smát.
Jak jsi psala o stýskací Viky, tak jsem si představila Maxíka za pár let, jak by mi říkal „Kde je tatínek“ (Ou est papa?) a úplně se mi sevřelo srdce. Ty děti to všechno tak hrozně prožívají, jako by to byl konec světa :S
