Říkadla jsou dobrá, jen eskymácké pusinky mi připomněly – Jeden mladý eskymák, eskymačce na to mák, eskymačka zmírá touhou milovat se chvíli pouhou. Ani si však nevrzla, svlíkla se a umrzla. 😀 Já totiž z nedostatku dětských říkadel (co si pamatuji) používám i ta pro dospělé 😛
„Ukazovací“ si také pamatuji: Šel pan učitel, šel do školy (ťuká se ukazováčkem ve směru hodinouvých ručiček okolo obličeje, začíná se a končí na čele), zaťukal (zaťuká se ohnutým ukazováčkem na čelo), zazvonil (ukazováčkem se zmáčkne nos), utřel boty (ukazováčkem se pod nosem přejede tam a zpět), už tam byl (ukazováček se „strčí“ do pusy). 🙂 My to jako děti milovali, schválně jsme babičku chytali pusou za prst. A nutili jsme jí, aby pana učitele měnila za jiná povolání – opravář, pokrývač (místo školy jde na střechu). Vydrželi jsme to hrát hrozně dlouho.
A pak také psaní na záda – Milá babičko, tečka, posílám ti křečka, tečka. Křeček škrábe, kouše, dělá loužičky. Křečka zabalíme a pošleme. Babička balíček otevře a čte, milá babičko, tečka … dělá loužičky. Je to sice pro větší děti, ale i mrňatům se to může líbit.
A ta Myšička, co vařila kašičku je na odkazu od Mishy trošku jinak než to znám – Vařila myšička kašičku, na zeleným rendlíčku, tomu dala, tomu taky, tomu ryby, tomu raky, na toho posledního se nedostalo, tak utíkal a schoval se do komůrky (běží se prsty od dlaně až do podpaždí a dítě se lochtá).
Dneska měl manžel veselý den, účastnic se školení, co dělat až udeří cyklon (tropická bouře). Pozítří v tom bude pokračovat.
