spustilo mlíko a to jsem jí tam chodila dávat. po týdnu mi pustily domů na dva dny ale to bylo ještě horší, malá se zlepšila a dali už jí jinak, kde mohly být i maminky, tak jsem nakonec mohla být u ní, měla pořád ještě kyslík, ale byla už se mnou na pokoji, akorát ten kyslík pořád haproval a vždy to strašně houkalo, tak jsme s tím kyslíkem ty dva týdny válčily, já vůbec nespala, malá nechtěla vůbec jíst, ani ze stříkačky, ani z dudlíka, ani ode mě už vůbec ne. nakonec ze dne na den ten kyslík už nepotřebovala a mě ráno řekly že můžu jít domů, no a doma jsme přes týden a přišli jsme domů s tím, že jsem ztratila mlíko, ale po strašným přemáhání a boje jsem malou přesvědčila aby sála i z prsa, kde nic nebylo a ono se zase objevilo a postupně ho bylo víc a teď plně kojím – tedy zatím, malá přibejvá, už má za ten měsíc kilo nahoře, takže má už 4 kila. Už začínám věřit, že to dobře dopadlo, jsem strašně naštvaná, že mě nechali tak dlouho přenášet až prostě malá málem umřela, i Dr. říkali, že byla vytažená za 5 dvanáct, všichni mě ubezpečujou, že to nebude mít žádné následky a máme zdravnou krásnou holčičku, ale bylo to opravdu to nejhorší co jsem v životě zažila a opravdu jsem se bála, že umřu, beru tedy pořád nějaký ty léky na uklidnění, které budu brát asi ještě pár měsíců, kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak neuvěřím, ale bohužel se mi to stalo, takže se snažím to trochu si užívat, ale zatím spíše přežívám, snad bude lépe, a moje citová cesta k naší holčičce byla opravdu dlouhá, strašné výčitky, že jsem neschopná porodit, že tu najednou je a já k ní nic necítím, že bude postižená a já přeci postižené dítě nejsem schopná milovat, za to jsem se fakt nenáviděla, tak vám to holky píšu, asi se mi tím taky tak trochu uleví.
Mějte se všechny moc fajn a hlavně ZDRAVÍÍÍÍÍÍÍÍ, na ničem jiném nezáleží, ani na hádkách s tchýní, ani na penězích, ani na ostatních lidech, co si o vás myslí, prostě na ničem, jen na tom, aby jsme měly všechny zdravé děti, nic víc není.
