Ahoj Včelko, tak jak já to řeším? No vymýšlím blbosti, seznamuju kamarádku s úplně cizím chlapem, na zahradě jsem zasadila prales – vše co vidím, tak zasadím – už i kradu z cizích zahrad, když jim nějaká kytička roste přes hradbu, byli jsme na malé třídenní podzimní dovče, teď jsem si vymyslela, že koupíme byt a budeme ho pronajímat:D 😀 😀 , vařím a vymýšlím přímo menu, a připravuju oslavu své třicítky, píšu sem, jo a povídám si hodně s kamarákama a s lidma vůbec o jejich trápeních – já pak zjistím co se kolem vlastně děje a až se stydím za ty moje trablíky. Stává se ze mě vrba, protože sama vím, že se stačí někomu vypovídat a nakonec se utvrdit, že to bude dobrý někde s kámoškou na víně, a v neposlední řadě mám nabitý víkendy: zahradnický veletrh, divadlo a návštěvy. Tak podle mě je to nejlepší léééék, no pak jít na ty hříbky a bude to a když budou zase nějaký trable, tak se zase s nima nějak porvat a jet zase dál – no to je život. Na druhou stranu můžeš sedět doma, čučet do zdi a brečet a každýmu kdo projde kolem vysvětlovat, jak má člověk těžkej život, ale protože takové ženský znám – tak jsem si řekla, že taková NIKDY nebudu – člověk tím neotravuje život sobě, ale hlavně lidem, které má rád. Pro příklad: mám dvě paní v práci: jedna (Iva) si pořád stěžuje, že jí bolí hlava – že má strašný migrény, nemůže spát, má asi nádor a tak dále, to si snad každej den stěžuje Janě – o které ale vím, jenom já, že příští týden jde její 12ti letá dcerka na operaci kvůli štítné žláze. A když přijdu k nim do kanceláře a vidím Ivu, jak tou svojí „migrénou“ pořád obtěžuje Janu, která jen tak sedí a nic neřekne, protože má takový strach, že to ani říct nemůže, tak je mi do breku a s Ivou bych zatřásla, aby se probrala. Tak to je asi tak vše 😀
