Zdravím,
já jsem snad schizofrenik nebo co *-) . Najednou na mě padne děsný strach a úplně se mi rozbuší srdce z toho že bych fakt mohla být těhotná. Říkám si, jestli to byl opravdu dobrý nápad se do toho pouštět. Než jsem vysadila prášky, tak jsem po miminku hrozně toužila a žádné obavy jsem neměla. Pak stačí, když vidím maminku s kočárkem nebo nějakou těhulku a hned mám zase pocit, že to je to jediný, co chci. Nevím, jestli se ve mě nějak melou hormony z toho, že už neberu prášky, ale fakt se v sobě nevyznám. Máte některá taky podobné pocity nebo mi moje podvědomí říká, že ještě nejsem na dítě dost zralá 😛 . Když jsem tady pročítala nějaký diskuze, tak jsem si přišla děsně stará. Je mi 28 a teprve plánuju první dítě a jiný v mém věku už přemýšlí pomalu o třetím. Chtěli by jsme s manželem děti dvě a tak si říkám, že čím víc to budu odkládat, tím to bude horší. Nechceme nikomu říkat, že se o mimi už snažíme, tak je tahle dikuse jediným místem, kde se můžu svěři, tak se omlouvám jesti tu plácám kraviny :$ .
