Dobrý den,
když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem strašlivou radost, ale i obavy z toho, co tomu řekne okolí. Bylo mi 22 let a poněkud jsem se vymykala dnešnímu trendu mít děti až kolem 30ti let. Těhotenství bylo chtěné a podařilo se mi otěhotnět skoro na první pokus. Byl to zázrak.
Akorát mi tento malý zázrak kazila skutečnost, že budu své těhotství muset oznámit v práci. Pracovala jsem v malém kolektivu, asi 10 lidí a samé ženy. Tudíž drby byly pomalu na denním pořádku. Nikdy jsem mezi ně moc nezapadla, protože jsem byla jiná. Drby a pomluvy mě nezajímají a oni si o mě myslely, že jsem namyšlená. Já jsem byla pouze nezkušená a stydlivá. Časem se ze mě stal, řekla bych, asertivní člověk. Tato práce mě to naučila. Stejně jsem se ale bála, co na mé těhotenství řeknou. Můj strach umocňovalo i to, že dvě kolegyně akorát na mateřskou dovolenou odešly a já budu za pár měsíců další, kdo odejde.
Nebylo to lehké. Když jsem svému šéfovi oznámila, že jsem těhotná, bylo na něm vidět, že je naštvaný. Dokonce to i řekl, že radost teda nemá. V tu chvíli to ale ze mě spadlo. Řekla jsem si, co je to asi za člověka. Musí přeci počítat s tím, že má zaměstnané samé ženy, které dříve nebo později na mateřskou dovolenou odejdou. Najednou už pro mě nebyl autorita, ale pouze zaměstnavatel, kterému dostojím své povinnosti a pak půjdu dál.
Tím to ale neskončilo. O mém těhotenství nepadlo už nikdy ani slovo. Jako kdyby se snažil mé rostoucí bříško ignorovat. Před otěhotněním jsem v práci trávila spoustu času, pracovala jsem hodně předčas a domů se dostala až pozdě večer. Jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná, naordinovala jsem si více osobního klidu. Práce mi ale pochopitelně neubylo. Proto když jsem už opravdu nestíhala, šla jsem za svým šéfem a požádala o pomoc. Chodila k nám jedna paní, která pomáhala každému, kdo něco nestíhal, nebo měl práci navíc.. Mě tuto možnost ale odmítl. Řekl mi, že chce abych to udělala sama.
Přišlo mi, že se mu nechce hledat za mě náhradu. Za měsíc jsem měla odejít na mateřskou a pořád nikdo místo mě nebyl. Pak mi jednou přišli představit slečnu, které byla dva roky po vysoké škole, ale praxe žádná. Myslela jsem, že ji svou práci předám, upozorním ji na zvláštnosti, na které si má dát pozor. O zbytek, že se případně postará vedení. Mýlila jsem se. Slečna neuměla ani základy mé práce. ( pracovala jsem v účetní firmě) A tak tedy mě nezbylo nic jiného, než ji učit účetnictví tak, jak jsem se ho učila já na střední škole. Samozřejmě jsem byla blbá a nikomu jsem si nepostěžovala.
Každopádně na mateřskou jsem odešla 8 týdnů před termínem porodu. Řekla jsem si, že když oni mě nevyšli vstříc, tak proč já bych to dělala. (Na mateřskou se může odejít 6 týdnů před termínem porodu, nejdříve však 8 týdnů) Holčička se narodila o 3 týdny dříve, byla zdravá hodná a vynahrazuje mi všechno to, co jsem si musela v době těhotenství prožít.
Již dnes vím, že se do této firmy nevrátím. Byla jsem zde spokojená a naučili mě opravdu hodně, ale já se tam prostě nehodím. Nehledě na mou zkušenost. Najdu si jinou práci, případně začnu podnikat. Plánů a nápadů mám hodně. Vím jen, že si neumím představit do této firmy vstoupit znovu jako zaměstnanec.
