Jsem hrozně zvědavá, jak to bude s druhým miminkem. Malou jsem měla ráda hned, ale takovou tu absolutní bezvýhradní až bolestnou lásku k ní jsem si uvědomila až po měsíci. Možná to bylo taky tím, že až tehdy mi došlo, že to mateřství zvládnu a že tu mou péči malá přežije 😀
Ten přirozený porod bych taky chtěla kvůli té emoční bouři těsně po tom, co žena porodí. U císaře byl u mě nejsilnější emocí strach, že ji pozvracím, protože mi bylo hrozně zle, a pak pocit selhání, že jsem jí dala jen pusu, pohladila jí a pak prosila sestru, ať jí odnese, že se bojím, že ji pozvracím (dávila jsem se strašně), nebyla jsem fakt schopná si ji ani pochovat, ty doktoři byli ze mě úplně hotoví, nevěděli, proč je mi tak zle. U toho přirozeného porodu se těším, jak mi holčičku položí na břicho a já jí budu moct hned pochovat a pomazlit a pořádně si ji prohlédnu. Ale zatím si to vůbec nedokážu představit.
Zato si dokážu představit, jak malá křičí „máma“ a nemůže mě najít 🙁 Nejradši bych byla, kdyby bylo už za týden a my byli všichni spolu doma. To asi všechny znáte 🙂
