Ahoj holky!
Dneska ráno sem byla na cukrovce. Včera sem tam volala a řekli mi, ať přídu hned dneska, tak sem šla vystresovaná spát o půlnoci a od 4 čuměla do stropu. Vzhledem k tomu, že se musim vždycky najíst nejdýl do hodiny po probuzení, jinak je mi nehorázně blbě, tak už sem v ruce po šestý hodině žmoulala telefon, že to odpískam. Ale pořád sem si říkala, dopr… celou noc kvůli tomu nespim, stávam kvůli tomu… jedem. Přivezla sem si tam ten půllitr čaje, o kterém všude píšou, dokonce i na letáčku k pozvánce a hned mě zpražili, že ten ani nemam vyndavat… Tak se mi pokusili nabrat krev, ale moje žíliy obvykle zalezou, když se má něco takovýho dít, takže pokus číslo 2 z druhý ruky, tam se povedlo. Pak mi přinesli ten sladkej sajrajt. Nevim, kterej expert řek, že to chutná jako sladčí sprite (asi nějakej colař 8o| ), je to normálně voda s kilem cukru. První doušky v poho, ale na muj vkus toho bylo moc. Kdyby mi to dali neředěný do panáka, zvládla bych to líp. A že mam říct za hodinu přesně, naberou krev. Tak sem šla ven a jeli sme s přítelem nakoupit, abych se mohla ihned po dalšim nabrání naládovat. Koupila sem si ještě teplou francouzskou bagetu, což (s máslíčkem a kakaíčkem, který sem teda neměla) pro mě představuje vrchol ke snídani… Vrátili sme se přesně na čas, hned mi nabrali krev. A že mam přijít za další hodinu na poslední odběr. Šla sem si lehnout ven do auta a přítel mi čet články z časopisu Autocar, tentokrát na téma cyklisti na silnicích… 😀 Jel se mnou povinně právě kvůli tomu, že sem si myslela, že nebudu vůbec schopná existovat, ale nevim, co se stalo (asi ňáký erekce na slunci), ale zvládla sem to v pohodě. Po třetim náběru sem se napráskla bagetou, jeli sme nakoupit a domů, kde sem upadla do bezvědomí. Teď snad až do porodu bude klid, co se týče jehel. +o(
Jinak po stavebnících se rozneslo, že maj od listopadu uhodit 30 stupňový mrazy, takže nikdo nechce stavět. Všichni měli plnou hubu keců, jak za měsíc postaví barák pod střechu a teď se báli udělat jenom základovku s metrem obvodovýho zdiva… 8o| 8o| 8o| Psychicky sem se z toho zhroutila, sem bez nálady a jakmile si to vždycky uvědomim, vyhrknou mi slzy… Po 7 letech hledání pozemku, půlročním kupováním od paranoidní starý krávy (nic jemnějšího se o ní říct nedá), půlročním martiriu stavebního povolení ve formě jednodušší ohlášky a asi 7 měsíců zoufalýho vyřizování hypotéky, na kterou jsme neměli, která byla pro nás tak vzdálená, že to ani víc horší bejt nemohlo a přesto sme to dokázali vymyslet a uskutečnit sem teď hodně na dně… Objetovala sem tomu všechno, i rok navíc v práci, kde sem nenáviděla úplně všechno… Bylo to vypočítaný tak, že budem žrát kořínky, ale postavíme rychle a nějak se z toho vyhrabem… Teď mě čeká žraní kořínků do bůhví kdy, bydlení v 1kk s dítětem a dvouma psama, nemam ani kam dát postýlku… Přítel odmítá cokoliv dopředu koupit, protože to neni kam dát, ale kde na to chce vzít pak, to nevim… jak se mam potom těšit? Jak si mam uvědomovat, že sem těhotná a že čekam dítě, který nám úplně změní život? Když jediný, co to dokazuje, je rostoucí břicho?
Já se vám strašně omlouvám za depku, radči se ozvu až se z toho dostanu…
