Veke – my sme šťastný, že už doma nic neprovádí (kromě rochnění se v polštářích v posteli, asi nás tam cítí, tak je jim tam dobře), ze začátku to bylo hrozný. Mini teda nic, ta si ničeho nevšimla, ale když sme k ní pořídili Indíka (bylo jim oběma kolem 10 měsíců), tak to začalo. Indy byl pole neoraný, neznal vůbec nic. Tahal věci ze skříní a čůral na ně, kakal po bytě, pak to vyšláp a všude lítal, vyrval čtyřpatrovou poličku ze zdi a zničil všechno, co na ní bylo (košík s lakama na nehty, krémy na ruce, časopisy,…), stěhoval těžký šuplíky, vodrbal žalužie… byl to děs. A člověk na něj nemoh ani zařvat, protože pak čůral strachy… Teď je to miláček, ale hrozně se na mě upnul. Věří jenom mě, takže je hrozně těžký ho nějak omezovat, když člověk tuší, co si asi předtim prožil a jak strašně nadšenej je, že může bejt s náma… A Mini je citlivka. Je to moje miminko od začátku, miluje chování na zádíčkách a pusinkování… Oba poslouchají, nechodí na vodítku, ale rozkrájela bych se pro ně. Ocásci…
Doufam, že náš malej taky nebude takovej, budu mít permanentně za zadkem 3 „zvířátka“ a zároveň žárlivky, co bojujou o mojí přízeň.
Ty brďo, Radush, to je pupek, viď? Já si pořád říkam, že nic moc, pak se na sebe podívam z profilu a vejram, že sem fakt těhule… pořád sem si na to ještě nezvykla… :$
