Radush, my to auto budem v nejbližší době házet ze skály, takže si teď dovolíme spoustu věcí. Až si koupíme jiný, tak to bude jiná.. 😀 Máš pravdu, že v autě zní hudba nejlíp. Doma je to proti tomu nebe a dudy. Taky jezdíš podle toho, jak rychlá je písnička? Na mě to působí hodně. Vždycky když jedu někam pozdě, tak tam hodim něco hodně rychlýho, to je pak mazec. S malym se budu muset hodně krotit, jak v hlasitosti hudby, tak v rychlosti a řezání zatáček, aby se mi tam chudák nepomlátil. Musim říct, že psi vyrovnávaj slušně, 😀 Mini leží s roztaženýma pacičkama a Indy, kterej nepochopil, že takle je to nejlepší, stojí uprostřed a hlavu má skříplou mezi předníma sedadlama. 😀 Je to hroznej vůl. 😀 My vždycky říkáme, že se učí řídit. 😀
Manžel je v řízení mnohem lepší než já. Dělal po Praze několik let kurýra, zná každou ulici i zkratku. Každá kurýrka zaplesala, když se u nich objevil. Měli sme v Praze veselý začátky. První dva měsíce sem s nim jezdila a dělala navigátora. Nevěděli sme vůbec kde co je, dali nám auto, zásilky a makej. Neskutečně sme se u toho hádali. 😀 Ale hrozně nám to dalo, nebojim se jet do Prahy, cca vim, kde co je a když se netrefim, tak se vrátim a prostě to zkusim znova. Pak sem si udělala řidičák a začali sme jezdit želvu po nocích. To byla taky škola. Manžel vždycky dostal nějakou káru a že si zkusí, jak to jede. Já za nim v Getzovi, smrt ve vočích… To sem si zjistila, co všechno můžu s tim autem udělat. Dokázala sem se udržet i rychlých aut (když teda nejel 220 po Liberecký s Cayenem), dost dobrá škola.
Jakto, že řídíš od 17, ty prase? 😀 😀 😀 Já teda asi až od 22. :$ Seš dobrá, že zvládáš ty dlouhý trasy, ty sou docela unavující. hlavně když by měl jet člověk podle předpisů. Vždycky, když se vracíme a já řídim, tak jedu co to dá, to mi pak to vzrůšo nedovolí usnout. Držet se předpisů, tak už sem dávno mrtvá.
