Katuš já zažila naprosto stejný scénář, už teď, když jsou kluci doma. Pavel jel na sraz – jen si vypít. Pak ale že ho lanaří na hory, tak jsem mu napsala ať jede, že mu nic zakazovat nebudu. I KDYŽ JSEM BYLA STRAŠLIVĚ SMUTNÁ!! Nezakázala jsem mu to, stále když jsme si psali tak já s úsměvem. Aby byl spokojený, jakou má volnost ode mě. A víš co? Napsal mi že to posral a že se mi moc omlouvá, doma jsem pak nic nevyčítala – a je jak vyměněný. Chlapi potřebují cítit, že život pokračuje dál, že se nic nemění, že nejsou uvázaní doma. A tím že na ně budem tlačit a říkat jim jak by to měli vnímat, nic nedosáhnem. To musí uzrát u nich v hlavě. A ještě jedno, když jsem mu psala – tak nikdy – TY JSI NÁS NECHAL SAMOTNÉ, TY.. TY.. Ale vždy jen – JÁ jsem z toho sice smutná, ale.. A fungovalo tak až jsem nechápala. Udělej si čokoládku, ze všeho se vypovídej, hlavně to nedrž v sobě a nebuď sama:) . Bude to dobrý.
